Protože svůj budoucí pobyt v Panamě plánuji strávit na severním pobřeží, tedy u Karibického moře, rozhodla jsem se posledních pár dní svého pobytu v Kostarice prožít na jihu, abych okoukla aspoň na chvíli i Pacifik. Přestože obě moře od sebe dělí jen cca 200 km pevniny, rozdíl je prý viditelný. Zatímco klima u Pacifiku je poměrně stabilní a klidné, období sucha tu střídá období dešťů, Karibik by měl být daleko divočejší, s obdobím dešťů a obdobím velkých dešťů. Tak uvidíme.
Jako nejsnáze dosažitelnou destinaci jsem zvolila Quepos, kam 2x denně míří autobusy projíždějící cca 10km od Mastatalu. Sama cesta je zážitek. Chvílemi jsem opravdu očekávala, že pod takovými otřesy se tenhle starobylý autobus prostě musí rozpadnout jak domeček z karet. Naštěstí to byly plané obavy a já po dvou hodinách a urazivších 50km vystoupila do světa, který je hony vzdálený od okolí La Cangrejy.
Quepos, se svými 15 000 obyvateli, býval kdysi ospalým městečkem soustředícím se na pěstování banánů. Jenže na dohled odsud je Manuel Antonio, národní park zahrnující tropický prales a nádherné pacifické pláže. Kombinace, po které prahne mnoho cestovatelů. A tak banánovníky vystřídaly palmy, z nichž se získává palmový olej a Quepos se postupně přeměnil na místo napěchované krámky se suvenýry, restauracemi, hotýlky a cestovními kancelářemi nabízejícími turistům nevšední zážitky.
Protože jsem změnila cestovní plány na poslední chvíli, neměla jsem zarezervovaný žádný hostel. Naštěstí se našla volná postel v tom, který našel Matt v jakémsi turistickém průvodci a tak se ubytovávám za 12$ za noc se snídaní. Tenhle hostel je zatím nejhezčí, v jakém jsem během své cesty přebývala. Je tu i bazén, pokud byste nebyli zrovna v náladě trmácet se až na pláž a hlavně – v koupelně je dokonce k dispozici fén!!! Takže si jako první věc, po měsíci nošení čelenky, blaženě upravuji vlasy.
Hned po sprše vyrážíme prozkoumat okolí, protože ručičky hodinek směřující k dvanáctce a naše, díky Lydiině stravě, značně roztažené žaludky signalizují, že je čas oběda. Nejlevnější, typickou kostarickou stravu, pořídíte v místních restauracích zvaných soda. Za 4$ se v jedné nedaleké nacpu pintem se smaženou rybou. Zvláštní, ale fazole s rýží mi stále ještě krkem nelezou. Cestou zpět neodolám a na místním trhu pořizuji ještě nějaké ovoce „na potom“. Za dvě manga v kvalitě, kterou v ČR prostě nekoupíte, čtvrt melouna a celou papáju platím asi 3$. Šmankote, já se sem snad přestěhuji…
Jsem tu jen na tři dny a ty u bazénu určitě promrhat nehodlám, takže hurá na pláž. Ta nejhezčí je prý u parku Manuel Antonio, kam se dostanete autobusem za cca 15 minut. Zde uznávám, že Pacifik mne rozhodně nezklamal. Je tu vše, co očekáváte od kýčovité fotografie v katalogu cestovní kanceláře. Palmy s povalujícími se kokosy, mangrovníky, nádherný písek a hlavně, na to, že tohle má být nejnavštěvovanější park v Kostarice, o místo pro ručník se tu rozhodně prát se sousedem nemusíte. Voda je neuvěřitelně teplá, určitě má aspoň 30C. Blbnutí ve vlnách proto vydržím poměrně dlouho a celkem ochotně se smiřuji s faktem, že příští tři dny jsem tu prostě za turistu. Plácnu se do písku a šmíruji svatební obřad jakýchsi Amíků, který právě probíhá na pláži kousek ode mne. Pura vida (Život je krásný.)
Žádné komentáře:
Okomentovat