Včera odpoledne jsem se šla kousek projít. Cesta, která vede kolem naší restaurace vypadá podobně jak ulice 3. třídy vedoucí k bráchovi do Merboltic. Ovšem nenechte se mýlit, jedná se o hlavní tah na jih, který spojuje hlavní město San José a pacifické přístavní město Quepos s poblíž ležícím národním parkem San Antonio, oblíbeným turistickým cílem. Jak jsem pochopila, jediná skutečná asfaltka v Kostarice je ta, po které jsem přijela z Panamy. Je jen dvouproudá, ale říkají jí tu dálnice J.
Podél naší cesty z Puriscalu najdete mnoho podobných restaurací, jako ta naše. Nabízejí turistům cestujícím na jih příležitost k zastavení během jízdy v náročném terénu, občerstvení a pokochání okolní přírodou. Teda ne, že by tu byl zrovna provoz. V denní špičce to může být tak 20 aut do hodiny, ale většinou je tu absolutní klid.
Když jdete po ulici, většina místních projíždějících na vás zatroubí, motocyklisti zamávají. Nejedná se o žádnou koketerii související s tím, že jsem ženská. Opravdu se tu všichni na ulici tímto způsobem zdraví. Podobně, jako my zdravíme sousedy v paneláku.
Jak už víte, okolí Puriskalu je hornatá krajina. Ulici lemují strmé stráně, zarostlé neprostupnou džunglí. Vůbec nechápu, jak je v těchto podmínkách Alex schopný chovat krávy. Má jich pět. A k tomu ještě 2 koně. Většinu dne stojí spořádaně za sebou na úzkém chodníčku za plotem podél ulice. (koně musí být zvlášť, protože prý koušou krávy a ty pak vyděšené padají ze stráně J). Moc prostoru k pohybu tu opravdu nemají, maximálně sejít níž o dva krátké schody vysekané ve stráni. Alex mi vypráví, že telata, která se tu narodí, nebo jsou koupena v této oblasti jsou v pohodě. Jednou si ale koupil krávu z jakési rovinaté oblasti a ta se do hodiny skutálela dolů a bylo po ní. Chyběl jí místní kamzičí trénink.
K Alexově restauraci patří mnoho hektarů okolní půdy. Bohužel je díky těmto podmínkám těžko využitelná. Prý má na svém pozemku i řeku a 3 vodopády. Cesta k nim má být kdesi za dvěma zatáčkami a Alex mne varoval, ať se tam radši sama nevydávám, že je to opravdu hodně příkré. (slíbil, že mne tam někdy vezme, ale zatím nebyla příležitost). Během procházky jsem si dodala kuráž a prubla sejít (sjet po zadku) jedno místo, kde byla džungle řidší a s velkou představivostí by to mohla být cesta. Ale po sto metrech jsem byla v pasti, dál už to prostě bez mačety projít nešlo. Návrat zpět na ulici připomínal horolezecký výkon. No, minimálně už vím, že chytat se mladých banánovníků a podobných bylin je zbytečné, mají mizerné kořeny. Lijány fungují báječně, ale zase je nenajdete v posledním úseku pod ulicí. Jsem celkem ráda, že je to tu tak opuštěné, takže se tentokrát můj hrdinský výkon nestal centrem posměchu místních. A kde je ta cesta k řece pořád ještě nevím.
Pohled na restauraci
Většinu této oblasti, včetně národního parku La Cangreja, pokrývá tropický deštný prales. Okolní vegetace je neskutečně rozmanitá. Poznávám z ní jen různé druhy palem, které u nás pěstujeme v květináčích, banánovníky a teď už i papáju. A kromě toho milion dalších stromů a keřů o jejichž názvu nemám tušení. Vše tu roste planě, krásně kvete a plodí.
Květ banánovníku
Došla jsem až k bráně národního parku. Bohužel už byly čtyři hodiny, kdy park oficiálně zavírá. Tak o tom zas příště.
Cestou jsem vám vyfotila aspoň motýla. Takových těch exotických, na jejichž přišpendlené mrtvolky se chodíme dívat za vitríny do muzea, je tu kolem spousta. Bohužel jsou hodně neposední a tak jsem se na fotce zatím dokázala domluvit jen s tímto. Ten totiž ležel na ulici chcíplý..
P.s. Díky, že sledujete tenhle blog. Vážně mne potěšilo, že mám už první pravidelné čtenáře! J
Žádné komentáře:
Okomentovat