Jak už jsem zmiňovala, Manuel Antonio patří k nejnavštěvovanějším národním parkům v Kostarice. Zdejší tropický prales se rozkládá na poměrně malé ploše 6,7km2 a tak nějak si vykládám, že to bude důvod, proč je tu tak snadné pozorovat zvířata. Napěchované na tak malé ploše nemají moc kam utéct a tak si holt na lidskou přítomnost zvykli.
Matthew měl návštěvu parku také v plánu a tak vyrážíme společně kolem deváté ráno. Před vstupem do parku najdete spoustu hotelů a restaurací, mraky turistů a rančery, směřující vás k pokladně. Tak moc odlišné od La Cangreja. ..Vystojíme frontu (až později jsem se na internetu dočetla, že návštěvnost se limituje na 600 návštěvníků za den a proto se doporučuje koupit vstupenky předem) a procházíme vstupní branou. Můj první dojem je dost negativní. Široká cesta, na ní mraky turistů a domorodců vláčející chladící boxy s jídlem a lahve s přeslazenými nápoji na plážový piknik (domorodci platí za vstup jen 1,5$). Takhle že vypadá trek v deštném pralese? Nakonec ale uznávám, že větší koncentrace lidí má i pozitivní stránky. Hloučky lidí se zběsile mířící prsty kamsi a zaostřujícími fungovaly jako skvělá směrovka pro naši pozornost. Obzvláště cenné byli skupinky, které neskrblily jako my a zaplatily 20$ za průvodce. Díky nim jsme byli upozorněni třeba na tohoto hada. Chápete, jak ho někdo může jen tak v té zeleni zaregistrovat?
Abych to sečetla: hned za bránou jsme objevili (opět díky kupě zírajících turistů) lenochoda tříprstého. Už jsem ho někdy v zoo určitě viděla, ale nějak si neuvědomuji, jestli jsem měla šanci pozorovat ho v pohybu. Své jméno si zaslouží právem, je to fakt jak sledování zpomaleného filmu. Jinak zvířata jsou ve zdejším parku na lidi evidentně zvyklá a nemají moc potřebu utíkat. Tenhle lenochod se nám v klidu sunul po své větvi jen pár metrů přímo nad hlavou.
Pak tu byly samozřejmě opice. V parku by měly být min. 3 různé druhy, my narazili jen na kapucíny. Zato v dostatečném množství. Narazit tu na tyhle opice opravdu nebyl problém. Největší skupinka se nacházela u jedné z malých plaží, které se v parku nachází. Užili jsme si tu jejich pozorování opravdu do syta. Poté, co jsem si šla na chvíli zaplavat do moře a vrátila se na pláž, oznámil mi jeden Amík, že zatímco jsem se čochtala, přišla opice, otevřela mi tašku a odnesla z ní cookies. Moje cookies v bio kvalitě, které tu stojí majlant, asi 3$, a které měli sloužit během pobytu v parku jako můj oběd!!! Takže Baruš, tu opičku, kterou sis přála, ti opravdu z Kostariky nepřivezu. Ale možná bychom se dohodly na jednom opičím kožíšku. I když uznávám, že můžu být ráda za jejich evidentní zlodějské zkušenosti. Dobře vědí, co se jim vyplatí z tašek nebohých turistů krást a nezaujal je například můj foťák.
A závěr? Jste-li limitováni časem, chcete si zajistit 100% šanci na pozorování zvířat tropického pralesa a užít si nádherné pacifické pláže, Quepos a Manuel Antonio je pro vás určitě ten správný typ, kam se vydat. Pokud si ale nechcete připadat trochu jak v zoo a místo turistických atrakcí byste rádi poznali, jak vypadá skutečný deštný prales a život kostaričanů, jednoznačně doporučuji La Cangreju.
Můj pobyt zde končí. Za ten měsíc jsem zde načerpala spoustu sluneční energie, zdravější barvu a obrovské množství zážitků. Kostarika je malá, ale opravdu nádherná a rozmanitá země. Za dobu svého pobytu jsem stihla poznat jen malou část. Takže tu zanechávám ještě spoustu zajímavých míst k prozkoumání. Třeba na příště.
Zítra kolem oběda nabírám směr Panama a vydávám se na další dobrovolnický pobyt, tentokrát na ostrov v Karibiku.
Žádné komentáře:
Okomentovat