Život v La Iguaně není jen čokoláda. Díky pobytu tady mám příležitost vyzkoušet si i život bio farmáře v tropech. Nejedná se zde o žádnou velkoprodukci, kromě krav je zde vše ostatní pěstováno a chováno jen pro vlastní spotřebu.
Starší část rodiny (rodiče a strýc) se věnují hlavně plodinám, které zde mají tradici a pěstují se tu od nepaměti. Samozřejmě je to na prvním místě kakao. O banánovnících už jsem se také zmiňovala. Kromě nich najdete na místním pozemku i mangovníky, avokádo, různé druhy citrusů, kokosové palmy a pak ještě další druhy ovoce, jejichž název jsem jakživ neslyšela. Bohužel v Kostarice je období sucha něco jako naše zima. Takže kromě citrónů, banánů a kokosů, které plodí průběžně celý rok, vše ostatní dozraje až s příchodem období dešťů. Tedy až po mém návratu domů.
Na zahradě máme samozřejmě také záhony. Užíváme si tu úrodu ananasů, kterým zdejší klima očividně svědčí. Proces jejich pěstování je velmi snadný. Po snězení ananasu schováte useknutý zelený vršek plodu. Když jich nashromáždíte dost, aby vám stálo za to vzít do ruky motyku, zakopete je do záhonu vedle jejich brášků, aby zde zakořenily. Tímto způsobem máme zajištěnu nekončící a průběžně dozrávající úrodu.
Z dalších exotických plodin bych zmínila podzemnici olejnou (buráky) a záhon zázvoru. Tedy přesněji, nyní již pěkně zplundrovaný záhon zázvoru, protože po mém příjezdu padla značná část úrody na vrub mým kuchařským experimentům.
Další část zahrady je určena k pokusům. Řídí je tu především syn Jorge, který v San José studuje ekoturistiku, ale očividně ho baví i agrikultura, za vydatné pomoci dlouhodobé dobrovolnice Stephanie. Jorge se zajímá především o rostliny s léčivými účinky, rád mluví o šamanech a jejich praktikách a jako vyjímka mezi dost konzervativními Kostarikánci je otevřený k testování všeho nového. Stephanie je typická americká teoretička. Zahradničení ji hodně baví, ale zkušenosti nemá ve svých 22 letech téměř žádné. Takže tráví hodně času v knížkách, kde hledá rady, kterými se následně řídí. Zakládání kompostu pod jejím vedením je skutečný vědecký proces. Suché listy, zelené rostliny, kravská lejna, zbytky z kuchyně a popel zde na sebe skládáme v přesně daném pořadí a poměru. Někdy čekám, kdy doběhne s váhou.
Bývalí dobrovolníci sem z USA zaslali jako vánoční dárek plnou krabici semínek různých rostlin, které se tu teď Stephanie pokouší aklimatizovat. Za tímto účelem vybudovali s Jorgem na zahradě jakýsi přístřešek, kterému říkáme skleník (i když tu žádné stěny nenajdete).
Úspěch jejich experimentů je ale dost sporný. I když jsem totální zahradní amatér, i já poznám, že rajčatům chybí zaštipování, takže rostou do chaotického tvaru a plodí mizerně. A stejně jako u okurek, i tady mám pocit, že za ty uschlé listy může nějaký druh plísně. Ředkvičky i salát rostou do výšky, což přisuzuji na vrub velkému teplu a nedostatečnému množství vody. Praktikuje se tu bio zemědělství, tedy vše bez jakékoliv chemie, a proto velká část rostlinek padne na vrub různým mravencům a housenkám. Takže já tu každé ráno běhám hodinu s konví v ruce, aby se tyhle potvory měly dobře. A co nesežerou ony, dodělají slepice. Tedy, ne že bych měla něco proti vajíčkům od šťastných slepiček, které tu mají naprostou volnost v pohybu. Ale po té, co mi zlikvidovali záhon řapíkatého celeru, mi tenhle pohled poskytl velké zadostiučinění.
Takže další poznatek z mé cesty po Kostarice – zahradnictví ve mne vyvolává násilnické sklony.
Další důležitou součástí místní farmy jsou krávy. Mají jich tu zhruba 30 a předpokládám, že vedle kakaa jsou jediným dalším zdrojem příjmu, protože dorůstající býčci se prodávají na jiné farmy. Pohled na zdejší pastviny vám pomůže pochopit devastující účinky odlesňování. Tam, kde byl dříve prales plný bujný vegetace je dnes téměř poušť. Slunce zde vše spálí na troud, takže plochu, pro uživení pár krav, zde potřebujete obrovskou. Počítám, že období dešťů tady ničemu nepřidá, protože bez stromů a keřů déšť jen z půdy odplaví další živiny.
Za ty necelé dva týdny na farmě jsem už zažila tři telecí porody. Musím říct, že realita mne dost překvapila. Nějak jsem z našich rodinných seriálů z farmářského prostředí nabyla pocit, že krávy klidně stojí a jsou vděčné, když jim vyškolený veterinář pomůže porod urychlit. Tady žádný veterinář neexistuje a krávy o nabízenou pomoc očividně nestojí. Takže ji Ronaldo za pomoci ostatních členů rodiny musí nejdříve zpacifikovat lasem a provazy, což je podívaná lepší než rodeo. Musím říct, že když si vzpomenu na svou vlastní nemohoucnost při porodu, smekám před energií rodících kravských mamin klobouk. Kopýtka rodícího se telátka už trčí ven, ale ony jsou schopny vyhazovat zadek 2m do vzduchu za současné snahy potrkat všechny kolem. Takže tahle část je dost vzrušující.
Když už je ta ubožačka kompletně svázaná, přijde na scénu 15letý Ruy. Oběma rukama se ponoří do útrob krávy a pomůže správně srovnat hlavičku. Pak už jen 3 silní chlapi zaberou za čouhající kopýtka a kravské mimčo je na světě. Úžasné.
No a protože máme telátka, máme konečně také vlastní mléko (při mém příjezdu bylo i zde k dispozici jen to sušené). Na následující fotce jsem za typického turistu, který je nadšený z toho, že si může nadojit hrnek vlastního mléka. Trvalo mi to zhruba stejně dlouho, jako Ronaldovi celý kýbl..
Žádné komentáře:
Okomentovat