Asi nejsem zrovna meditativní typ a tak i když je tu příroda sebekrásnější, začíná mi scházet možnost větší sociální interakce. Má španělština je podobně mizerná jako Alexova angličtina (ale daleko lepší než nulová angličtina všech ostatních členů) a tak se můj nejdelší slovní výlev odehrává každý den prostřednictvím tohoto blogu. I proto jsem poměrně nadšeně přivítala informaci, že dorazí další 2 dobrovolníci.
Franceska a Antonio jsou Italové. Před 2 lety si pořídili na Sardinii svou vlastní bio-farmu, na které také hostují dobrovolnické programy. A protože zde v zimě moc práce nemají, využívají toto období k cestování. Zní to jako celkem fajn život. Cestování po Kostarice jim usnadňují příbuzní, kterých tu mají několik v San José a přístavu Limon.
Myslím, že jsme si celkem padli do oka. Na rozdíl od Alexovi restaurace. Původně plánovali zůstat do čtvrtka. Ovšem Franceska jako správná temperamentní Italka a zkušená bio-farmářka oběhla okolí a konstatuje, že tady tedy rozhodně eko-friendly nežijí. Což je bohužel pravda. Jako vegetariánka se ještě zašklebí nad metrákem prorostlého bůčku a má jasno. Tohle místo jim víc jak za jednu noc nestojí. Zítra se přesunou dál.
Ráno se domlouvají s Alexem a ten jejich rozhodnutí nese celkem statečně. Autobus jim odjíždí po třetí. A protože pro ně na tak krátkou dobu práci nevymýšlí, rozhodují se využít zbývající čas k návštěvě La Cangreja. Ráda se přidám. Je fajn mít po čase na své výpravě parťáky.
Francesca má skvělou španělštinu, což je určitě výhoda. U vstupu se hned dává do řeči s pracovníky národního parku. Ochotně nám vysvětlují, které vzácné druhy stromů a keřů v parku rostou a provází nás mezi sazeničkami, které zde ze semen pěstují. Kdokoli projeví zájem, může si zde vybrat pro vlastní zahradu. Zdarma.
Na blízkém stromě ještě obdivujeme tukana a scházíme k řece (se vstupným opět nikdo neobtěžuje). Dnes je opravdu vedro a tak využíváme příjemné klima pralesa a rozvalujeme se na kamenech u břehu. Franceska vystudovala turistický ruch, ale je jasné, že jejím hlavním zájmem je zemědělství a ochrana životního prostředí. Vypráví, že Kostarika má 80% energie z vodních zdrojů a vláda zde investuje velké prostředky do ochrany životního prostředí. Mají největší kolekci rostlinných druhů na světě a jejich ekologický výzkum patří také ke špičce. V současnosti realizují program, aby byli v roce 2021 kompletně CO2 free, takže Kostarika patří k nejčistším zemím na světě. I když se vlády střídají, všichni společně razí dva hlavní strategické body: mír (další neuvěřitelným faktem je, že Kostarika nemá vlastní armádu) a životní prostředí. Celé to zní hodně sympaticky.
A pak naše povídání přerušuje Antonio, který nadšeně mává rukama směrem k mostu. A mé srdce objevitele se opět rozbuší nadšením. Přes most si v naprosté pohodičce, beze spěchu, pochoduje jaguár. No, tedy nějaký jeho příbuzný. Vzrůstem je trochu menší, ale stejně flekatý. Až se dostanu k internetu, budu muset vygooglit přesný název. Sledovat tohohle elegána ve svém životním prostředí je pro mne neuvěřitelný zážitek. Škoda, že podmínky k focení byly z našeho místa hodně mizerné, takže snímek skoro nestojí za publikování. Budete muset hodně zapojit fantazii.
Cestou zpět si ještě dáváme ping pong s jedním zaměstnancem národního parku, Franceska s Antoniem si vybírají pár sazeniček pro svou farmu a příbuzné, které jedou navštívit a pomalu se vracíme do restaurace. Slunce pere na plno a tak chytáme stopa. První kolemjedoucí nás ochotně nakládají na korbu, což už mne tu vůbec nepřekvapuje. Kostaričané jsou vážně fajn.
Po třetí hodině se loučíme a já slibuji, že cíl mé příští dobrovolnické cesty bude Sardinie. Tak šťastnou cestu, přátelé.
Žádné komentáře:
Okomentovat