Poslední den v La Aldea. K obědu jsou špagety, což je tu velká specialita připravená na mou počest. I když je Mel láme na kusy (protože Alex je v kuse nemá rád), po uvaření prolívá studenou vodou a nakonec zalévá v pánvi metrákem smetany a másla, snahu oceňuji. Já na oplátku naposledy zkouším představit jim něco z naší kuchyně. Sušené houby od maminy (ještě jednou velké díky!) jsou pro místní opět něco naprosto neznámého. Tentokrát moc neriskuji. Připravím je na základu z bůčku, trochu maďarské papriky a vše zamíchám do rýže. Jo! Tentokrát všechno zmizí během chvíle a evidentně chutná. No tak sláva!
V Mastatalu jsou asi čtyři farmy, které nabízejí dobrovolnické programy. Má volba je jasná. Farma La Iguana se zaměřuje na pěstování organického kakaa, z něhož následně vyrábí vlastní čokoládu. Já jsem čokoholik, takže mít možnost účastnit se procesu její výroby je pro mne neodolatelná nabídka.
Mel a Alex z mého rozhodnutí evidentně nadšení nejsou. A tak nasazují strategii strašení. La Iguana prý není pěkné místo. Majitel je divný. Budu muset hodně a těžce pracovat a budou mne tam mizerně krmit (dobrovolníci tam prý dostávají jen rýži s fazolemi a jedno vajíčko rozdělené mezi dva dobrovolníky!). Prostě úplné otrokářství. Takže se určitě nebudu mít tak dobře, jako u nich.
Já jsem však rozhodnutá. Tady mne evidentně potřebují jen jako zdroj příjmu (za účast na dobrovolnických projektech se v této oblasti platí denní příspěvek na stravu), ale práci tu pro mne téměř žádnou nemají. Já nehledám levný hotel. Chci se cítit užitečná. Přijela jsem sem s úmyslem pomáhat, něco nového se naučit a zažít, ne se flákat. . Takže odjíždím. Koneckonců, když to bude zlé, nemám problém se kdykoli sebrat a posunout se dál.
A tak v půl páté dávám poslední sbohem všem v La Aldea a stopuji kolem jedoucí autobus.
Mastatal je vzdálen asi 15km, cesta však trvá téměř půl hodiny. Sleduji, jak se s klesající nadmořskou výškou začíná objevovat čím dál více farem a džungle se postupně mění na zemědělsky upravenou krajinu.
Finca (farma)
Autobus končí v centru Mastatalu a řidič mi vysvětluje, že směrem do La Iguany za chvíli jede další autobus. Směrovka k farmě vedle zastávky slibuje vzdálenost 1km. Fajn, to dám i pěšky.
Jenže i pouhý 1km je s 20kg na zádech a při 30C, pro někoho s tak mizernou fyzičkou, jako mám já, pěkný záhul. Po páté hodině konečně dorážím, funící a spocená jak myš, do čokoládového království…
Žádné komentáře:
Okomentovat