Zítra to bude přesně měsíc od mého odletu z Prahy. A vzpomínka na tamní sníh a odmrazování našeho letadla před vzletem mi už přijde téměř neuvěřitelná. Na zdejší sluníčko a teplo se můj organismus aklimatizoval neuvěřitelně rychle.
Kromě tepla jsem se přizpůsobila i zdejšímu způsobu života. Čas je tu velmi relativní fyzikální veličinou. Vstává se se sluncem, pracuje dokud to teplota dovolí a po obědě lenoší v hamocku nebo u řeky. Za pár dní zjistíte, že nemáte tušení, co je za den, protože to tu prostě není důležité. Jenže měsíc utekl a já mám před sebou další plány. Nějak jsem měla zafixováno, že zde zůstávám až do pondělí. Ale dnes jsem po otevření kalendáře v mém pc překvapeně zjistila, že autobus do Panamy mi ze San José odjíždí už v úterý. A pokud chci ještě stihnout plánovanou návštěvu Pacifického pobřeží, musím odjet nejpozději v neděli. A protože v neděli je tu jízdní řád autobusů ještě zmatenější, než jindy, rozhodla jsem se na poslední chvíli sbalit„kufry“ a přidat se k dalším dvou dobrovolníkům, kteří také odjíždí již zítra. Matthew z Kanady (o rok starší než má Barča), má namířeno také na jih a tak bude příjemné mít pro změnu na cestu parťáka.
Tedy, ne že by se mi odsud chtělo utíkat. La Iguana byla báječná zkušenost. Vyzkoušela jsem si, jaké to je, žít „sustainable life“, tedy být co nejmíň závislá na dodávkách z cizích zdrojů. I když i v La Ingrecha se samozřejmě spoustu věcí kupuje. Ale naše břicha jsou zde plněny hlavně z toho, co poskytne farma. Samozřejmě základ všeho, rýže a na zdejším poli vypěstované fazole. K snídani s míchanými vejci, smaženými banány a plnou mísou nakrájeného čerstvého ovoce. K obědu a večeři většinou se spoustou druhů zeleniny, kterou Lydie božsky upravuje do různých dušených směsí a čerstvých salátů. Vždy aspoň 3 druhy. Názvy většiny z nich si doteď nepamatuji. Vím, že vařený tarro mi chutí i konzistencí připomíná trochu rozblemclé bramborové knedlíky . A nejraději mám chaiote, který mi jednou vařila již Mel v La Aldea, ale tady se připravuje i v syrovém stavu jako salát. Chutná trochu jako hodně šťavnatá, mladá kedlubna. Vím, že většina masožravců by z tohoto menu asi nadšená nebyla, ale pro mne je to tu, po bůčkových orgiích u Alexe, jako v ráji.
Maso tu moc nefrčí. Přestože k zdejší produkci patří i krávy, hovězí jsem tu měla jen jednou v podobě polévky. Myslím, že krávy jsou tu chovány hlavně na prodej. Ale v neděli bývá slepičí polévka.
Naprosto božská. Začíná se hned ráno honem na slepice. Zhlédnutí téhle vtipné aktivity jsem si naštěstí nenechala ujít. Slepice zde mají neomezenou volnost, takže jejich odchyt probíhá poněkud netradičním způsobem. Nejprve se na nějakou otevřenou plochu nasype slepičí dobrota, zrní či jiné drobení. Okolo něj je pečlivě rozprostřeno oko z jakéhosi vlasce, jehož konec svírá k tomuto účelu privilegovaný dobrovolník, nebo člen rodiny. Ostatní pak nenápadně obestoupí slepičí houf a pomalu se je snaží nasměrovat k připravené pasti. Rozhodně se vyplatí nespěchat a být trpělivý. Jakmile slepice vycítí nebezpečí, zamávají křídly a vám nezbude než zatlačit slinu na masitou stravu. Když se ale naivní slepice nechají ošálit a začnou zobat uprostřed kruhu, stačí už jen rychle škubnout provázkem a v ideálním případě se vám na jeho konci za nohu houpe budoucí oběd.
Dvě slepice a hromada zeleniny zajistí kotel luxusní polévky, kterou Lydie celé dopoledne pomalu vaří na těchto venkovních kamnech.
Lydie byla také daleko tolerantnější v mých pokusech o infiltrování se do její kuchyně než Mel a tak jsem se tu párkrát ujala vařečky i já. Musím říct, že i tady jsou místní chlapi hodně konzervativní a svých fazolí s rýží se nehodlají za žádnou cenu vzdát. Takže si na pinto lili i mou polévku z řepy a rajčat, případně k němu zakusovali české koláče. Nicméně ty makové, které jsem tu pekla během pobytu dvakrát, byly naprostý úspěch u všech. Juan Luis dokonce prohlásil, že to byl nejlepší chleba, který tu kdy kdo upekl J.
Největší kulinářský šok jsem tu ovšem zažila předevčírem. Dorazila Adrianne z Minessoty, která na uvítanou koupila cestou v San José kus uzeného tuňáka. Stephanie se rozhodla, že k téhle ukrutné dobrotě musí také přijít se svojí troškou do mlýna a vybalila sušenky, které jí sem poslali rodiče. Pohled na ně vyvolal hysterický jekot u mne i u Adrianne. Já ječela, protože jsem v nich na první pohled poznala naše karlovarské sušenky. A Adrianne řvala, protože nějakou dobu pracovala v továrně v Minessotě, kde se tahle sladkost v licenci vyrábí. Dokonce je na krabici povídání, že jde o tradiční recepturu, kterou nějak posvětil český král Karel IV. No, silně pochybuji, že Karel chroupal tyto sušenky s citronovou, nebo karamelovou náplní, jak je prý v Minessotě vyrábí, ale i tak jsem najednou cítila silné vlastenecké pocity. No není ten svět fakt strašně malý?
Žádné komentáře:
Okomentovat