Do La Iguany dorážím před setměním (Rozednívá se v 5:45 a slunce zapadá v 6 večer. Neměnný rytmus rovníkové oblasti) Vítá mne 23 letý Jorge, který jako jediný z místních mluví anglicky a po krátkém představení rodině mne ubytovává v domku pro dobrovolníky.
Nemyslím, že jsem přehnaně náročná, ale je fajn mít zas chvíli skutečná okna, poličku na osobní věci a dokonce knihovnu a postel s moskytiérou (což brzy ocením, protože těch štípavých potvor je tu daleko víc, než u Alexe v kopcích.)
Nadšená jsem hlavně z venkovní koupelny s krásnou mozaikou a výhledem na okolní pastviny. Při sprchování či čůrání můžete sledovat ještěrky, vyhřívající se na blízkém stromě, nebo aspoň pasoucí se krávy. Úplná romantika J.
Třikrát hurá, nebudu tu sama! Seznamuji se s dalšími dobrovolníky. Nadine z německého Kolína dorazila nedávno a zůstává jen týden. Ale 22 letá Stephanie z Chicaga tu žije již půl roku. Před pokračováním v master degree na universitě si dala rok pauzu a odjela sem získat praktické zkušenosti s organickým zemědělstvím (studuje životní prostředí.) O životě na této farmě toho ví opravdu dost a tak je to ona, kdo zde většinou organizuje a řídí práci dobrovolníků. Jsem šťastná za možnost zase si s někým pořádně popovídat a tak jsem první večer k nezastavení. Budete to se mnou muset první den přežít, zítra už snad nebudu tak otravná J
Na rozdíl od La Aldea, zdejší provoz má pro dobrovolníky nastavená určitá pravidla. Vstanete se sluncem, tedy v šest. Umít, vyčistit zuby, zavzdychat nad kolibříky, kteří jsou tu 2x takoví než u Alexe a nečastěji je potkáte právě po ránu a pak už alou do kuchyně pomoct Lilian se snídaní. Žádná relaxační kávička a předsnídaňová siesta se tu nekoná, na to není čas. Kafe samozřejmě dostanete, k němu vydatnou kostarickou snídani a hurá do práce, než se do toho slunce pořádně opře. Pracuje se do oběda, tady do 12:00. Pak už je takové vedro, že by ani psa nevyhnal.
Zatímco u Alexe celý den pofukovalo, tady v údolí poznávám skutečný pojem termínu tropické vedro.
Odpoledne můžete prolenošit s knížkou v hamocku, kterých je ve stínech kolem domu rozvěšeno spousta. Nebo si můžete jít zaplavat k řece. Nebo můžete přetrpět 20min na rozpálené, prašné cestě do Mastatalu, abyste si v internet café (hodně vznešený název pro zatuchlou kobku s třemi prehistorickými počítači) vyřídili maily a zaktualizovali tenhle blog, protože v La Iguaně bohužel internet není. A nebo si prostě dělejte, co je libo. Odpolední čas je plně ve vaší režii. Jen se snažte být do večeře, která se připravuje na šestou, zpět. Jakmile tu padne tma, cestu byste hledali bez baterky těžko.
A mé první dojmy? Zatím hlavně pozitivní. Našla jsem tu přesně to, co jsem hledala. Možnost zapojit se do práce a života zdejších lidí považuji za nejlepší způsob, jak tuto zemi poznat. Místní rodina je moc fajn a žádné otrokářské praktiky jsem tu zatím nezaznamenala. I když Alex měl částečně pravdu. Zacházení s dobrovolníky je tu opravdu určitým způsobem nelidské. Na stolku před kuchyní se totiž celý den povalují plastové krabičky naplněné různými druhy čokolády, z kterých můžete během svého pobytu ujídat bez omezení. Je fakt strašně dobrá. Odolat se nedá. Tak uvažuji, jestli si mám už teď přiobjednat k letence další sedačku pro nadměrné osoby…
Myslím, že tu chvíli vydržím, takže o výrobě čokolády a dalších podrobnostech ze života na farmě zase příště.
Žádné komentáře:
Okomentovat