Alexovi opět utekla kráva na ulici. Ujímám se akce a jdu ji zahnat zpět za plot. Krávy jsou tu celkem chápavé, hned věděla, co se od ní žádá a tak trpělivě čeká, až se mi podaří otevřít plotové pole. Mezitím už mi přichází na pomoc Alex. Zaháním krávu a s údivem sleduji, jak ladnými skoky nabírá směr dolů a mizí mi z dohledu v hustém porostu. Kam jde? Dosud jsem měla za to, že krávy jsou tu odsouzeny stát na hodně omezeném prostoru podél plotu. Alex mi vysvětluje, že na ulici utekla, protože se pokoušela napít vody ze zdroje vody vedle restaurace, jak jim to dovoluje jeho matka. Ale on tohle nepodporuje, takže se šla napít dolů k řece.
Zírám na něj s neuvěřením. Chce mi tvrdit, že po svahu, na kterém jsem si při mém posledním pokusu dostat se k řece málem zlámala všechny končetiny a nakonec uvízla oběšená na lijánách uprostřed džungle, se v pohodě producírují jeho krávy? Tedy sem by měli hromadně vozit genetiky, aby na vlastní oči viděli, jak vypadá mutace krávy na kamzíka..
Každopádně mé sebevědomí dostává pěkně na frak. Tentokrát jsem už neodbytná a vyzvídám na Alexovi, kde přesně je ta cesta k řece. Nakonec mi pomáhá identifikovat správné místo podle autobusu, který právě stoupá po klikatící se silnici.
Ještě to odpoledne se tedy opět vydávám na průzkum. A konečně nacházím ten správný vstup na cestu, který je opravdu z ulice těžko postřehnutelný. Ovšem pokud víte, kde hledat, cesta k řece z této strany je naprosto pohodlná.
Za necelých 15 minut konečně scházím do údolí. A dochází mi, proč se Alex moc nehrnul mne sem vzít. Musím se smát. Taky jste zvědaví, na tu tajemnou řeku s vodopády? Tak tady je:
Pár loužiček vody a vlhké kameny naznačují, kudy teče během období dešťů divoká řeka. Teď se tomu ale dá stěží uvěřit.
Takže poučení do života č. 1: Když se vám podaří najít tu správnou cestu, dosažení vašeho cíle bude snažší, než se může na první pohled zdát.
Poučení č.2: Když konečně svého cíle dosáhnete, výsledek může být dost odlišný od toho, co jste očekávali J
Včera to byl týden, co jsem dorazila do La Aldea a tak se pomalu začínám sžívat s okolní přírodou. Nejčastější návštěvník je tu samozřejmě pizote. Myslím, že ten už se zde domestikoval. Ostych z lidí nemá téměř žádný. Už jen čekám, kdy začne žrát z ruky, moc k tomu neschází.
Také se z nás stávají svým způsobem konkurenti, protože místní rodina ho uplácí dozrávajícími banány. O tenhle druh ovoce tu kromě mne nikdo nestojí. Maximálně tak ještě na vaření. Takže musím hlasitě křičet, že já jsem tu taky, protože mne tedy chutnají, v porovnání s těmi co koupíte v našem Tescu, moc.
K vidění jsou tu i poměrně často tukani. Tenhle obrázek jsem pořídila dnes odpoledne na stromě hned vedle restaurace. Fešák, že?
Kolibříky můžete pozorovat většinou navečer u keře vedle schodů. Sosají z jeho velkých červených květů. Zachytit tyhle hyperaktivní turbomyši se ani nepokouším. Jsou tak neuvěřitelně rychlí, že je obtížné je i sledovat, natož zaměřit foťákem.
Kromě zvířat a nádherné přírody je tu ale jinak dost mrtvo. Moc zákazníků se tu během dne nezastaví, jen víkendy jsou trochu živější. Do středy potřebuji dokončit školní projekt a tak klid na práci celkem vítám. Ale začínám vážně uvažovat, co dál..
Dobrou noc do Čech.
Žádné komentáře:
Okomentovat