Cesta do Panamy, 36. den, 29.2.2012

Dnes budu hodně, hodně stručná. Jen chci všem dát vědět, že jsem v pořádku a celý přesun proběhl přesně podle plánu. Cesta z Queposu do Tesoro Escondido, což je název místa, kde budu zřejmě trávit příštích několik týdnů, trvala víc než 24hodin. K dopravě na místo jsem využila 3x autobus, 2x taxi a 1x vodní taxi.  Popisovat vám nádherné scenerie Kostariky a Panamy asi už nemá smysl, tropické pralesy, banánové plantáže i palmy už určitě dobře znáte z předchozích příspěvků. Tak aspoň za všechny jednu fotku, jak vypadal poslední úsek mé cesty, přeprava taxikem z hlavního města do cílové destinace. Do Tesoro Escondido je jediný přístup po hodně neudržované cestě, prakticky po pláži. Místy jsme dokonce i museli projet menší vodní přítoky. Po pravdě už se moc nedivím, že za tento 7km úsek si zdejší taxikáři účtují 10$, jinak sem odmítají jezdit.

Hned po příjezdu jsem vyfasovala vařečku a šla pomáhat Monice připravit večeři pro 13 hostů. Takže jsem pochopila, že tady budu za kuchaře. Psina. Místo je to nádherné. Ale více o tom příště. Teď jdu na kutě, jsem strááááááááášně unavená. Tak dobré ráno do Čech.

                                                                                

Krádež v NP Manuel Antonio, 34. den, 27.2.2012

Jak už jsem zmiňovala, Manuel Antonio patří k nejnavštěvovanějším národním parkům v Kostarice. Zdejší tropický prales se rozkládá na poměrně malé ploše 6,7km² a tak nějak si vykládám, že to bude důvod, proč je tu tak snadné pozorovat zvířata. Napěchované na tak malé ploše nemají moc kam utéct a tak si holt na lidskou přítomnost zvykli.

Matthew měl návštěvu parku také v plánu a tak vyrážíme společně kolem deváté ráno. Před vstupem do parku najdete spoustu hotelů a restaurací, mraky turistů a rančery, směřující vás k pokladně. Tak moc odlišné od La Cangreja. ..

Vystojíme frontu (až později jsem se na internetu dočetla, že návštěvnost se limituje na 600 návštěvníků za den a proto se doporučuje koupit vstupenky předem) a procházíme vstupní branou. Můj první dojem je dost negativní. Široká cesta, na ní mraky turistů a domorodců vláčející chladící boxy s jídlem a lahve s přeslazenými nápoji na plážový piknik (domorodci platí za vstup jen 1,5$). Takhle že vypadá trek v deštném pralese? Nakonec ale uznávám, že větší koncentrace lidí má i pozitivní stránky. Hloučky lidí se zběsile mířící prsty kamsi a zaostřujícími fungovaly jako skvělá směrovka pro naši pozornost. Obzvláště cenné byli skupinky, které neskrblily jako my a zaplatily 20$ za průvodce. Díky nim jsme byli upozorněni třeba na tohoto hada. Chápete, jak ho někdo může jen tak v té zeleni zaregistrovat?

Abych to sečetla: hned za bránou jsme objevili (opět díky kupě zírajících turistů) lenochoda tříprstého. Už jsem ho někdy v zoo určitě viděla, ale nějak si neuvědomuji, jestli jsem měla šanci pozorovat ho v pohybu. Své jméno si zaslouží právem, je to fakt jak sledování zpomaleného filmu. Jinak zvířata jsou ve zdejším parku na lidi evidentně zvyklá a nemají moc potřebu utíkat. Tenhle lenochod se nám v klidu sunul po své větvi jen pár metrů přímo nad hlavou.

 Později jsme potkali během krátkého treku (celkový okruh parkem může mít max 6 km) další tři. Vlastně čtyři, jedna lenochodí mamina sebou sunula na břiše pověšeného lechodího prcka.

Pak tu byly samozřejmě opice. V parku by měly být min. 3 různé druhy, my narazili jen na kapucíny. Zato v dostatečném množství. Narazit tu na tyhle opice opravdu nebyl problém. Největší skupinka se nacházela u jedné z malých plaží, které se v parku nachází. Užili jsme si tu jejich pozorování opravdu do syta. Poté, co jsem si šla na chvíli zaplavat do moře a vrátila se na pláž, oznámil mi jeden Amík, že zatímco jsem se čochtala, přišla opice, otevřela mi tašku a odnesla z ní cookies. Moje cookies v bio kvalitě, které tu stojí majlant, asi 3$, a které měli sloužit během pobytu v parku jako můj oběd!!! Takže Baruš, tu opičku, kterou sis přála, ti opravdu z Kostariky nepřivezu. Ale možná bychom se dohodly na jednom opičím kožíšku. I když uznávám, že můžu být ráda za jejich evidentní zlodějské zkušenosti. Dobře vědí, co se jim vyplatí z tašek nebohých turistů krást a nezaujal je například můj foťák.

Nejdelší trek v parku je dlouhý asi 1,8 km a vede na vyhlídku, z které můžete pozorovat nádherné pláže u Manuel Antonio. Jenže když jsme se nahoru vyškrábali, místo pro nejlepší výhled bylo už zabráno. Tahle přerostlá ještěrka si z naší přítomnosti vůbec nic nedělala a klidně se tvářila, že nás nevidí a že si tu jen tak sleduje okolí. Jakmile mu ale jedna turistka nabídla banánovou slupku, bez rozpaků ji slupnul.

Dále jsme v Manuel Antonio pozorovali jednoho pizota (nosál bělohubý) a párek aguti (taková přerostlá morčata). Na další pláž se přikolíbali z pralesa tři mývalové a začali šounit kolem tašek se svačinami a povalujícími se kokosovými ořechy. Bohužel jeden psychopatický španěl je kameny zahnal dřív, než jsem došla k ručníku a vybalila foťák. Takže fotka těhle žebráků mi ve sbírce chybí.

A závěr? Jste-li limitováni časem, chcete si zajistit 100% šanci na pozorování zvířat tropického pralesa a užít si nádherné pacifické pláže, Quepos a Manuel Antonio je pro vás určitě ten správný typ, kam se vydat. Pokud si ale nechcete připadat trochu jak v zoo a místo turistických atrakcí byste rádi poznali, jak vypadá skutečný deštný prales a život kostaričanů, jednoznačně doporučuji La Cangreju.

Můj pobyt zde končí. Za ten měsíc jsem zde načerpala spoustu sluneční energie, zdravější barvu a obrovské množství zážitků. Kostarika je malá, ale opravdu nádherná a rozmanitá země. Za dobu svého pobytu jsem stihla poznat jen malou část. Takže tu zanechávám ještě spoustu zajímavých míst k prozkoumání. Třeba na příště.

Zítra kolem oběda nabírám směr Panama a vydávám se na další dobrovolnický pobyt, tentokrát na ostrov v Karibiku. 

Quepos, 33. den, 26.2.2012

Protože svůj budoucí pobyt v Panamě plánuji strávit na severním pobřeží, tedy u Karibického moře, rozhodla jsem se posledních pár dní svého pobytu v Kostarice prožít na jihu, abych okoukla aspoň na chvíli i Pacifik. Přestože obě moře od sebe dělí jen cca 200 km pevniny, rozdíl je prý viditelný. Zatímco klima u Pacifiku je poměrně stabilní a klidné, období sucha tu střídá období dešťů, Karibik by měl být daleko divočejší, s obdobím dešťů a obdobím velkých dešťů. Tak uvidíme.

Jako nejsnáze dosažitelnou destinaci jsem zvolila Quepos, kam 2x denně míří autobusy projíždějící cca 10km od Mastatalu. Sama cesta je zážitek. Chvílemi jsem opravdu očekávala, že pod takovými otřesy se tenhle starobylý autobus prostě musí rozpadnout jak domeček z karet. Naštěstí to byly plané obavy a já po dvou hodinách a urazivších 50km vystoupila do světa, který je hony vzdálený od okolí La Cangrejy.

Quepos, se svými 15 000 obyvateli, býval kdysi ospalým městečkem soustředícím se na pěstování banánů. Jenže na dohled odsud je Manuel Antonio, národní park zahrnující tropický prales a nádherné pacifické pláže. Kombinace, po které prahne mnoho cestovatelů. A tak banánovníky vystřídaly palmy, z nichž se získává palmový olej a Quepos se postupně přeměnil na místo napěchované krámky se suvenýry, restauracemi, hotýlky a cestovními kancelářemi nabízejícími turistům nevšední zážitky.

Protože jsem změnila cestovní plány na poslední chvíli, neměla jsem zarezervovaný žádný hostel. Naštěstí se našla volná postel v tom, který našel Matt v jakémsi turistickém průvodci a tak se ubytovávám za 12$ za noc se snídaní. Tenhle hostel je zatím nejhezčí, v jakém jsem během své cesty přebývala. Je tu i bazén, pokud byste nebyli zrovna v náladě trmácet se až na pláž a hlavně – v koupelně je dokonce k dispozici fén!!! Takže si jako první věc, po měsíci nošení čelenky, blaženě upravuji vlasy.

Hned po sprše vyrážíme prozkoumat okolí, protože ručičky hodinek směřující k dvanáctce a naše, díky Lydiině stravě, značně roztažené žaludky signalizují, že je čas oběda. Nejlevnější, typickou kostarickou stravu, pořídíte v místních restauracích zvaných soda. Za 4$ se v jedné nedaleké nacpu pintem se smaženou rybou. Zvláštní, ale fazole s rýží mi stále ještě krkem nelezou. Cestou zpět neodolám a na místním trhu pořizuji ještě nějaké ovoce „na potom“. Za dvě manga v kvalitě, kterou v ČR prostě nekoupíte, čtvrt melouna a celou papáju platím asi 3$. Šmankote, já se sem snad přestěhuji…

 Jsem tu jen na tři dny a ty u bazénu určitě promrhat nehodlám, takže hurá na pláž. Ta nejhezčí je prý u parku Manuel Antonio, kam se dostanete autobusem za cca 15 minut. Zde uznávám, že Pacifik mne rozhodně nezklamal. Je tu vše, co očekáváte od kýčovité fotografie v katalogu cestovní kanceláře. Palmy s povalujícími se kokosy, mangrovníky, nádherný písek a hlavně, na to, že tohle má být nejnavštěvovanější park v Kostarice, o místo pro ručník se tu rozhodně prát se sousedem nemusíte. Voda je neuvěřitelně teplá, určitě má aspoň 30C. Blbnutí ve vlnách proto vydržím poměrně dlouho a celkem ochotně se smiřuji s faktem, že příští tři dny jsem tu prostě za turistu. Plácnu se do písku a šmíruji svatební obřad jakýchsi Amíků, který právě probíhá na pláži kousek ode mne. Pura vida (Život je krásný.)

Loučení po druhé, 31. den, 24.2.2012

Zítra to bude přesně měsíc od mého odletu z Prahy.  A vzpomínka na tamní sníh a odmrazování našeho letadla před vzletem mi už přijde téměř neuvěřitelná. Na zdejší sluníčko a teplo se můj organismus aklimatizoval neuvěřitelně rychle.

Kromě tepla jsem se přizpůsobila i zdejšímu způsobu života. Čas je tu velmi relativní fyzikální veličinou. Vstává se se sluncem, pracuje dokud to teplota dovolí a po obědě lenoší v hamocku nebo u řeky. Za pár dní zjistíte, že nemáte tušení, co je za den, protože to tu prostě není důležité. Jenže měsíc utekl a já mám před sebou další plány. Nějak jsem měla zafixováno, že zde zůstávám až do pondělí. Ale dnes jsem po otevření kalendáře v mém pc překvapeně zjistila, že autobus do Panamy mi ze San José odjíždí už v úterý. A pokud chci ještě stihnout plánovanou návštěvu Pacifického pobřeží, musím odjet nejpozději v neděli. A protože v neděli je tu jízdní řád autobusů ještě zmatenější, než jindy,  rozhodla jsem se na poslední chvíli sbalit„kufry“ a přidat se k dalším dvou dobrovolníkům, kteří také odjíždí již zítra. Matthew z Kanady (o rok starší než má Barča), má namířeno také na jih a tak bude příjemné mít pro změnu na cestu parťáka.

Tedy, ne že by se mi odsud chtělo utíkat. La Iguana byla báječná zkušenost. Vyzkoušela jsem si, jaké to je, žít „sustainable life“, tedy být co nejmíň závislá na dodávkách z cizích zdrojů. I když i v La Ingrecha se samozřejmě spoustu věcí kupuje. Ale naše břicha jsou zde plněny hlavně z toho, co poskytne farma. Samozřejmě základ všeho, rýže a na zdejším poli vypěstované fazole. K snídani s míchanými vejci, smaženými banány a plnou mísou nakrájeného čerstvého ovoce. K obědu a večeři většinou se spoustou druhů zeleniny, kterou Lydie božsky upravuje do různých dušených směsí a čerstvých salátů. Vždy aspoň 3 druhy. Názvy většiny z nich si doteď nepamatuji. Vím, že vařený tarro mi chutí i konzistencí připomíná trochu rozblemclé bramborové knedlíky . A nejraději mám chaiote, který mi jednou vařila již Mel v La Aldea, ale tady se připravuje i v syrovém stavu jako salát. Chutná trochu jako hodně šťavnatá, mladá kedlubna.  Vím, že většina masožravců by z tohoto menu asi nadšená nebyla, ale pro mne je to tu, po bůčkových orgiích u Alexe, jako v ráji.

Maso tu moc nefrčí. Přestože k zdejší produkci patří i krávy, hovězí jsem tu měla jen jednou v podobě polévky. Myslím, že krávy jsou tu chovány hlavně na prodej. Ale v neděli bývá slepičí polévka.

Naprosto božská. Začíná se hned ráno honem na slepice. Zhlédnutí téhle vtipné aktivity jsem si naštěstí nenechala ujít. Slepice zde mají neomezenou volnost, takže jejich odchyt probíhá poněkud netradičním způsobem. Nejprve se na nějakou otevřenou plochu nasype slepičí dobrota, zrní či jiné drobení. Okolo něj je pečlivě rozprostřeno oko z jakéhosi vlasce, jehož konec svírá k tomuto účelu privilegovaný dobrovolník, nebo člen rodiny. Ostatní pak nenápadně obestoupí slepičí houf a pomalu se je snaží nasměrovat k připravené pasti. Rozhodně se vyplatí nespěchat a být trpělivý. Jakmile slepice vycítí nebezpečí, zamávají křídly a vám nezbude než zatlačit slinu na masitou stravu. Když se ale naivní slepice nechají ošálit a začnou zobat uprostřed kruhu, stačí už jen rychle škubnout provázkem a v ideálním případě se vám na jeho konci za nohu houpe budoucí oběd.

Dvě slepice a hromada zeleniny zajistí kotel luxusní polévky, kterou Lydie celé dopoledne pomalu vaří na těchto venkovních kamnech.

Lydie byla také daleko tolerantnější v mých pokusech o infiltrování se do její kuchyně než Mel a tak jsem se tu párkrát ujala vařečky i já. Musím říct, že i tady jsou místní chlapi hodně konzervativní a svých fazolí s rýží se nehodlají za žádnou cenu vzdát. Takže si na pinto lili i mou polévku z řepy a rajčat, případně k němu zakusovali české koláče. Nicméně ty makové, které jsem tu pekla během pobytu dvakrát, byly naprostý úspěch u všech. Juan Luis dokonce prohlásil, že to byl nejlepší chleba, který tu kdy kdo upekl J.

Největší kulinářský šok jsem tu ovšem zažila předevčírem. Dorazila Adrianne z Minessoty, která na uvítanou koupila cestou v San José kus uzeného tuňáka. Stephanie se rozhodla, že k téhle ukrutné dobrotě musí také přijít se svojí troškou do mlýna a vybalila sušenky, které jí sem poslali rodiče. Pohled na ně vyvolal hysterický jekot u mne i u Adrianne. Já ječela, protože jsem v nich na první pohled poznala naše karlovarské sušenky. A Adrianne řvala, protože nějakou dobu pracovala v továrně v Minessotě, kde se tahle sladkost v licenci vyrábí. Dokonce je na krabici povídání, že jde o tradiční recepturu, kterou nějak posvětil český král Karel IV. No, silně pochybuji, že Karel chroupal tyto sušenky s citronovou, nebo karamelovou náplní, jak je prý v Minessotě vyrábí, ale i tak jsem najednou cítila silné vlastenecké pocity. No není ten svět fakt strašně malý?

Farmářka, 28. den, 21.2.2012

Život v La Iguaně není jen čokoláda. Díky pobytu tady mám příležitost vyzkoušet si i život bio farmáře v tropech. Nejedná se zde o žádnou velkoprodukci, kromě krav je zde vše ostatní pěstováno a chováno jen pro vlastní spotřebu.

Starší část rodiny (rodiče a strýc) se věnují hlavně plodinám, které zde mají tradici a pěstují se tu od nepaměti. Samozřejmě je to na prvním místě kakao. O banánovnících už jsem se také zmiňovala. Kromě nich najdete na místním pozemku i mangovníky, avokádo, různé druhy citrusů, kokosové palmy a pak ještě další druhy ovoce, jejichž název jsem jakživ neslyšela. Bohužel v Kostarice je období sucha něco jako naše zima. Takže kromě citrónů, banánů a kokosů, které plodí průběžně celý rok, vše ostatní dozraje až s příchodem období dešťů. Tedy až po mém návratu domů.

Na zahradě máme samozřejmě také záhony. Užíváme si tu úrodu ananasů, kterým zdejší klima očividně svědčí. Proces jejich pěstování je velmi snadný. Po snězení ananasu schováte useknutý zelený vršek plodu. Když jich nashromáždíte dost, aby vám stálo za to vzít do ruky motyku, zakopete je do záhonu vedle jejich brášků, aby zde zakořenily. Tímto způsobem máme zajištěnu nekončící a průběžně dozrávající úrodu.

Z dalších exotických plodin bych zmínila podzemnici olejnou (buráky) a záhon zázvoru. Tedy přesněji, nyní již pěkně zplundrovaný záhon zázvoru, protože po mém příjezdu padla značná část úrody na vrub mým kuchařským experimentům.

Další část zahrady je určena k pokusům. Řídí je tu především syn Jorge, který v San José studuje ekoturistiku, ale očividně ho baví i agrikultura, za vydatné pomoci dlouhodobé dobrovolnice Stephanie. Jorge se zajímá především o rostliny s léčivými účinky, rád mluví o šamanech a jejich praktikách a jako vyjímka mezi dost konzervativními Kostarikánci je otevřený k testování všeho nového. Stephanie je typická americká teoretička. Zahradničení ji hodně baví, ale zkušenosti nemá ve svých 22 letech téměř žádné. Takže tráví hodně času v knížkách, kde hledá rady, kterými se následně řídí. Zakládání kompostu pod jejím vedením je skutečný vědecký proces. Suché listy, zelené rostliny, kravská lejna, zbytky z kuchyně a popel zde na sebe skládáme v přesně daném pořadí a poměru. Někdy čekám, kdy doběhne s váhou.

Bývalí dobrovolníci sem z USA zaslali jako vánoční dárek plnou krabici semínek různých rostlin, které se tu teď Stephanie pokouší aklimatizovat.  Za tímto účelem vybudovali s Jorgem na zahradě jakýsi přístřešek, kterému říkáme skleník (i když tu žádné stěny nenajdete).

Úspěch jejich experimentů je ale dost sporný. I když jsem totální zahradní amatér, i já poznám, že rajčatům chybí zaštipování, takže rostou do chaotického tvaru a plodí mizerně. A stejně jako u okurek, i tady mám pocit, že za ty uschlé listy může nějaký druh plísně.  Ředkvičky i salát rostou do výšky, což přisuzuji na vrub velkému teplu a nedostatečnému množství vody.  Praktikuje se tu bio zemědělství, tedy vše bez jakékoliv chemie, a proto velká část rostlinek padne na vrub různým mravencům a housenkám. Takže já tu každé ráno běhám hodinu s konví v ruce, aby se tyhle potvory měly dobře.  A co nesežerou ony, dodělají slepice. Tedy, ne že bych měla něco proti vajíčkům od šťastných slepiček, které tu mají naprostou volnost v pohybu. Ale po té, co mi zlikvidovali záhon řapíkatého celeru, mi tenhle pohled poskytl velké zadostiučinění.

Takže další poznatek z mé cesty po Kostarice – zahradnictví ve mne vyvolává násilnické sklony.

Další důležitou součástí místní farmy jsou krávy. Mají jich tu zhruba 30 a předpokládám, že vedle kakaa jsou jediným dalším zdrojem příjmu, protože dorůstající býčci se prodávají na jiné farmy. Pohled na zdejší pastviny vám pomůže pochopit devastující účinky odlesňování. Tam, kde byl dříve prales plný bujný vegetace je dnes téměř poušť. Slunce zde vše spálí na troud, takže plochu, pro uživení pár krav, zde potřebujete obrovskou. Počítám, že období dešťů tady ničemu nepřidá, protože bez stromů a keřů déšť jen z půdy odplaví další živiny.

Za ty necelé dva týdny na farmě jsem už zažila tři telecí porody. Musím říct, že realita mne dost překvapila. Nějak jsem z našich rodinných seriálů z farmářského prostředí nabyla pocit, že krávy klidně stojí a jsou vděčné, když jim vyškolený veterinář pomůže porod urychlit. Tady žádný veterinář neexistuje a krávy o nabízenou pomoc očividně nestojí. Takže ji Ronaldo za pomoci ostatních členů rodiny musí nejdříve zpacifikovat lasem a provazy, což je podívaná lepší než rodeo. Musím říct, že když si vzpomenu na svou vlastní nemohoucnost při porodu, smekám před energií rodících kravských mamin klobouk. Kopýtka rodícího se telátka už trčí ven, ale ony jsou schopny vyhazovat zadek 2m do vzduchu za současné snahy potrkat všechny kolem. Takže tahle část je dost vzrušující.

Když už je ta ubožačka kompletně svázaná, přijde na scénu 15letý Ruy. Oběma rukama se ponoří do útrob krávy a pomůže správně srovnat hlavičku. Pak už jen 3 silní chlapi zaberou za čouhající kopýtka a kravské mimčo je na světě. Úžasné.

No a protože máme telátka, máme konečně také vlastní mléko (při mém příjezdu bylo i zde k dispozici jen to sušené). Na následující fotce jsem za typického turistu, který je nadšený z toho, že si může nadojit hrnek vlastního mléka. Trvalo mi to zhruba stejně dlouho, jako Ronaldovi celý kýbl..

Cesta k řece po druhé, 25. den, 18.2.2012

Vzhledem k současnému počasí v ČR, snad nebudete brát můj dnešní příspěvek jako provokaci. Přijde mi ale líto se s vámi o toto úžasné místo nepodělit.  Jak už jsem zmínila, i La Iguana má svůj přístup k řece. Voda je tu důležitá podmínka k přežití pro všechny farmáře. Oproti La Aldee jsem tu ovšem zaznamenala dva významné rozdíly: 1) Máme tu Stephanie, která jako samozvaný průvodce životem na farmě činí celý proces hledání přístupu k řece daleko méně napínavější. 2) V téhle řece je skutečně voda!

Možnost zaplavat si po dopolední práci je v tomhle počasí vítané zpestření a tak ji využíváme dost často. Cesta k řece trvá cca 30 min, což je v odpoledním vedru dost únavné. Naštěstí vede mimo prašnou silnici a navíc, je tu i na co koukat. 

Nejprve mravenci. První část cesty vede přes pastvinu sousední farmy, během níž vám v jednu chvíli zkříží cestu tito pracanti. Leaf-cutter ants (jejich český název opravdu neznám) nepřehlednete. Na vyprahlé, rozpraskané cestě, vypadá dlouhá šňůra pochodujících zelených listů opravdu bizardně. Až při bližším ohledání objevíte mravence. Disciplinovaně, jeden za druhým, kamsi vláčí okousané kusy listů, které několikanásobně převyšují jejich vlastní velikost. Organizace zde funguje bezchybně, denně je můžete pozorovat, jak pochodují po naprosto stejné trase.

Kousek za mravenci zahneme vpravo a seběhneme prudký kopec (dolů to jde samo, zpět to bude horší.) Pak projdeme kolem banánové plantáže, která také patří k naší farmě.

To odsud  k nám doráží pravidelné zásoby téhle dobroty.  

Banány se tu všude sklízejí ještě zelené. Jak mi bylo vysvětleno, dozrát na stromě nemají díky ptákům, opicím a dalším banánomilcům, šanci. Hned vedle kuchyně máme pro banány vybudován malý přístřešek, z boku chráněný sítí (která by před Alexovým pizotem neměla nejmenší šanci obstát), kde banány velmi rychle dozrávají. 

Máme tu tři různé druhy. Dva, které na fotce drží Juan Luis, jsou určeny pro přímou spotřebu. Koník nese na hřbetu ještě platany, tedy druh vhodný pro tepelnou úpravu. Mňam.

Odsud už je to k řece jen kousek. Když ji přebrodíte, cesta pokračuje zase do kopce kolem těchto krásných mangovníků (manga bohužel dozrávají až v dubnu)

až k naší kakaové plantáži.

Bohužel, i kakao je právě mimo sezonu a tak pojďme raději zpět k vodě.  Moře a pláže jsou určitě super, ale musím uznat, že plavání v řece obklopené džunglí má taky své nesporné kouzlo.

Když se vydáte po proudu, narazíte zde na několik hlubších „swimming holes“ (plavecké jámy? Snažím se vyhnout anglickým výrazům, ale některé pojmy zní v češtině prostě hrozně). Zde se dá slušně zaplavat.

Tyto místa jsou propojena drobnými vodopády a lagunami, které trochu připomínají whirpool a divoké řeky z našich akvaparků. Vstupné zdarma a o opalovací plochu se zde budete dělit jen s leguány (a méně oblíbenými mravenci a pavouky). Uřvaná děcka tu prý občas zastupují opice (já ale ještě neměla tu čest). No neberte to.

Továrna na čokoládu, 23. den, 16.2.2012

La Iguana vám určitě připomene Karlíka a továrnu na čokoládu. Johny Deppa tu sice nenajdete, ale Luis a jeho rodina jsou taky moc fajn. A protože Umpa Lumpů je nedostatek (ten můj musí místo výroby čokolády chodit do školy), pomáhají tu místo nich dobrovolníci . Ale jinak se i tady točí většina aktivit právě kolem čokolády. A protože jsem už za ten týden stihla něco okoukat, v dnešním příspěvku vám dám návod, jak si vyrobit vlastní čokoládu.

Pro začátek budete potřebovat nějaké kakaovníky. Nejlépe celou plantáž. Ta místní se nachází v kopci za řekou.  A protože jsem kůže líná a dál než k řece se zatím nedohrabala, vyfotila jsem vám aspoň plod kakaovníku rostoucí v zahradě před domem.

Až si pořídíte vlastní plantáž, dejte si majzla, koho na ní pustíte. Stephanie mi vyprávěla, že zhruba 30% sklizně každoročně zlikviduje plíseň. Dříve zde nic takového neznali, oblast byla před šířením plísně přirozeně chráněna horami. Ovšem jednoho dne přišel inspektor, který putoval po kakaovníkových plantážích ve Střední Americe. Plíseň, kterou sem, pravděpodobně na oblečení, zavlekl, zlikvidovala v oblasti Mastatalu několik kakaových farem. La Iguana jako jediná přežila, ale s následky této návštěvy se potýká dodnes. Dost děsivý příběh.

Následnou část procesu znám jen z vyprávění, protože sklizeň kakaovníků probíhá v červnu a v říjnu, takže této srandy se tentokrát nezúčastním. Ze sklizených plodů se vydloubají semena – kakaové boby, které se následně několik týdnů fermentují a suší.

A odsud už mohu hrdě prohlásit: „Byla jsem při tom!“

 Takže, připravte si zásobu pytlů s kakaovými boby a jdeme na to:

1. Pražení . Boby namočte do vody, aby se trochu nacucali, čímž prodloužíte proces pražení a zajistíte, že nebudou upražené jen svrchu. Tuhle část práce s  „hypermoderní“ pražičkou vám ráda přenechám. V 30C vedrech se více ohřívat nepotřebuji ani já, známá milovnice tepla.

2.  Upražené boby nechte vychladnout na připraveném sítu.

3.    Po vychladnutí je pěkně jeden po druhém, ručně zbavte opražené slupky. 1 kilo vám bude trvat asi hodinu. Až bude po všem, vaše ruce budou hodně podobné těm, jaké znám od bráchy, když vyleze zpod auta. Ale nebojte nic, kakao voní mnohem příjemněji, než motorový olej.

4.   Opražené a oloupané boby semelte v této drtičce. Kdybyste ji nabídli do technického muzea, asi by po ní rádi skočili. Vy se jí ale určitě nezbavujte. V celém procesu výroby čokolády je to jediný krok, který není poháněn lidskou silou a tudíž jde zde o nejvyšší technologický pokrok.

5.    Semletou hmotu napěchujte do lisu, utáhněte a sledujte, jak vytlačený tuk odkapává na dole umístěný talíř. A teď se hrdě poplácejte po zádech. Získali jste první produkt - vlastnoručně vyrobené kakaové máslo. Později ho využijete při pečení různých dobrot, nebo odlité do malých krabiček prodáte turistům, kteří ho si ho budou mazat po těle jako skvělý krém v bio kvalitě.

6.    A jedeme dál. Odtučněnou kakaovou hmotu ručně rozdrobte a prosijte na 3 druhy hrubosti. Tu nejjemnější využijte/prodejte jako kakao. Střední hrubost se budeme dále potřebovat pro výrobu čokolády a ta poslední nahradí při pečení cokies čokoládové hrudky.

 

7.    A konečně přichází to, na co se těšíme nejvíc. Výroba čokolády. Doufám, že jste si nezapomněli z nedaleké farmy opatřit dostatečnou zásobu třtinového cukru. Přeměnit jeho skupenství z tvaru stlačeného válce na sypký cukr není pro začátečníka zas až taková sranda. Mé skóre je 1:1 – tedy jeden puchýř od svírání nože na jedno kilo cukru.

8.    Cukr smíchejte s kakaem v poměru 0,8kg cukru na kilo kakaové hmoty.

9.   Směs znovu umelte. Tentokrát pěkně ručně. Tady trošku ulevíte svědomí, protože se přitom zapotíte tak, že určitě musíte spálit aspoň část kalorií z toho kvanta čokolády, kterou se tu od rána do večera ládujete.

    A teď už jdeme vážně do finále. Do vzniklé hmoty přidejte trochu rozpuštěného kakaového másla, kokosového sirupu pro lepší konzistenci a příchuť dle vaší nálady. Vanilkový extrakt, kávu, mentol, pomerančový likér, pistácie,.. já mám asi nejraději tu se zázvorem (čerstvě sklizeným na zahradě.)

11.   Z hmoty odvažujte 16g kousky, z kterých v připravené formě vytvarujte čokoládové bonbony. Tohle už bez starostí můžete svěřit i takovému telátku, jako je Nadine  (teď spoléhám na to, že se k mému českému blogu nikdy nenachomýtne J)

Jeden čokoládový bonbon si můžete z La Iguany koupit za 250 colonů, tedy cca 10Kč. Může se to zdát dost. Ale když si uvědomíte, kolik je za jejich výrobou práce a že za dopolední směnu vyrábíme zhruba 3x týdně tak cca 200 bonbonů, z nichž ještě velká část zmizí v nenažraných dobrovolnících a zbytku rodiny, není výdělek na uživení 7 členné rodiny nijak závratný (Kostarika je nejdražší zemí ve Střední Americe. Zdejší ceny, pominu-li ovoce a zeleninu, se hodně blíží těm našim.) Však se tu také nikdo v luxusu neutápí. Místní nemají ani auto. A navíc, kupujete opravdu to nejlepší. Organické kakao, organický třtinový cukr a přírodní příchutě. Éčka a konzervanty, pesticidy ani umělá hnojiva sem zatím naštěstí nedorazily… 

La Iguana, 18. den, 11.2.2012

Do La Iguany dorážím před setměním (Rozednívá se v 5:45 a slunce zapadá v 6 večer. Neměnný rytmus rovníkové oblasti) Vítá mne 23 letý Jorge, který jako jediný z místních mluví anglicky a po krátkém představení rodině mne ubytovává v domku pro dobrovolníky.

Nemyslím, že jsem přehnaně náročná, ale je fajn mít zas chvíli skutečná okna, poličku na osobní věci a dokonce knihovnu a postel s moskytiérou (což brzy ocením, protože těch štípavých potvor je tu daleko víc, než u Alexe v kopcích.)

Nadšená jsem hlavně z venkovní koupelny s krásnou mozaikou a výhledem na okolní pastviny. Při sprchování či čůrání můžete sledovat ještěrky, vyhřívající se na blízkém stromě, nebo aspoň pasoucí se krávy. Úplná romantika J.

Třikrát hurá, nebudu tu sama! Seznamuji se s dalšími dobrovolníky. Nadine z německého Kolína dorazila nedávno a zůstává jen týden. Ale 22 letá Stephanie z Chicaga tu žije již půl roku. Před pokračováním v master degree na universitě si dala rok pauzu a odjela sem získat praktické zkušenosti s organickým zemědělstvím (studuje životní prostředí.) O životě na této farmě toho ví opravdu dost a tak je to ona, kdo zde většinou organizuje a řídí práci dobrovolníků. Jsem šťastná za možnost zase si s někým pořádně popovídat a tak jsem první večer k nezastavení. Budete to se mnou muset první den přežít, zítra už snad nebudu tak otravná J

Na rozdíl od La Aldea, zdejší provoz má pro dobrovolníky nastavená určitá pravidla. Vstanete se sluncem, tedy v šest. Umít, vyčistit zuby, zavzdychat nad kolibříky, kteří jsou tu 2x takoví než u Alexe a nečastěji je potkáte právě po ránu a pak už alou do kuchyně pomoct Lilian se snídaní. Žádná relaxační kávička a předsnídaňová siesta se tu nekoná, na to není čas. Kafe samozřejmě dostanete, k němu vydatnou kostarickou snídani a hurá do práce, než se do toho slunce pořádně opře. Pracuje se do oběda, tady do 12:00. Pak už je takové vedro, že by ani psa nevyhnal.

Zatímco u Alexe celý den pofukovalo, tady v údolí poznávám skutečný pojem termínu tropické vedro.

Odpoledne můžete prolenošit s knížkou v hamocku, kterých je ve stínech kolem domu rozvěšeno spousta. Nebo si můžete jít zaplavat k řece. Nebo můžete přetrpět 20min na rozpálené, prašné cestě do Mastatalu, abyste si v internet café (hodně vznešený název pro zatuchlou kobku s třemi prehistorickými počítači) vyřídili maily a zaktualizovali tenhle blog, protože v La Iguaně bohužel internet není. A nebo si prostě dělejte, co je libo. Odpolední čas je plně ve vaší režii. Jen se snažte být do večeře, která se připravuje na šestou, zpět. Jakmile tu padne tma, cestu byste hledali bez baterky těžko.

A mé první dojmy? Zatím hlavně pozitivní. Našla jsem tu přesně to, co jsem hledala. Možnost zapojit se do práce a života zdejších lidí považuji za nejlepší způsob, jak tuto zemi poznat. Místní rodina je moc fajn a žádné otrokářské praktiky jsem tu zatím nezaznamenala. I když Alex měl částečně pravdu. Zacházení s dobrovolníky je tu opravdu určitým způsobem nelidské. Na stolku před kuchyní se totiž celý den povalují plastové krabičky naplněné různými druhy čokolády, z kterých můžete během svého pobytu ujídat bez omezení. Je fakt strašně dobrá. Odolat se nedá. Tak uvažuji, jestli si mám už teď přiobjednat k letence další sedačku pro nadměrné osoby…

Myslím, že tu chvíli vydržím, takže o výrobě čokolády a dalších podrobnostech ze života na farmě zase příště.