Ale nakonec se nechávám přemluvit a pár postřehů z letošní výpravy za teplem přeci jen přidám. Kromě Bocas jsem letos podnikla i několikadenní výpravu do vnitrozemí Panamy, která myslím stojí za zaznamenání.
Tak pěkně od začátku: Z Prahy odlétám 27. prosince, opět s Condorem. Mezipřistání je tentokrát v Dominikánské republice. Období mezi svátky ve spojení s touto turisticky oblíbenou destinací dělá své. Letadlo je nacpané k prasknutí. Takže na nějaké pohodlné rozvalení se přes tři sedačky jak loni mohu pěkně zapomenout. Naštěstí jsem mrňous s miminkovskými reflexy (po večeři usínám po třetím zhoupnutí), takže 15 hodin v letadle přežívám celkem v pohodě.
Pobyt v Panama City tentokrát krátím na minimum, plánuji se zde zdržet až cestou zpět. Monica mi zaplatila letenku na ostrov, chce mě tam dostat co nejdříve, takže dobružnou cestu autobusem tentokrát vynechám. A musím se sama poklepat po rameni (když to nikdo jiný neudělá), rok mého ne příliš intenzivního samostudia španělštiny je znát. Cestou z jednoho letiště na druhé jsem schopná vést s taxikářem jednoduchou konverzaci na téma fotbal (tomu se zde nedá vyhnout a vůbec mě nepřekvapuje, že i o tom českém toho ví víc než já), focení (během řízení mi zvládá ukázat a popsat celou kolekci ve svém Blackberry a nijak ho neznervózňuje, že při tom sedím na zadní sedačce). No a také o nelehkém údělu panamského taxikáře. Při loučení už mě líbá jak starou dobrou známou, dostávám vizitku a slibuji, že se při cestě zpět se určitě ozvu, aby pro mne zorganizoval exkurzi po městě. Je prima být zpět v téhle úžasné zemi.
Místní lety probíhají z malého letiště Albrook a čekání zde patří k nejúnavnější části celé cesty. Dorážím sem už v osm ráno, ale můj let je plánován až na pátou odpoledne. Pokouším se dostat do nějakého dřívějšího letadla, ale je hlavní sezona a tudíž všechny lety beznadějně plné. Při průzkumu letiště se moc nenachodím. Jedna hala, jedno bistro, kavárna a novinový stánek. Za 2 hodiny jsem už znuděná testováním místní kávy a zákusků, navíc mě dostává únava po dlouhé cestě. Vím, že nedaleko je velké nákupní centrum, kde jsem byla loni a kde by snad dalo zabavit lépe. Jenže jakmile vylezu z letiště, všude kolem vidím jen asfaltové silnice a staveniště. Procházka po rozpálené silnici v mém teplém evropském oblečení, s krosnou na zádech a 50C na slunci... to by bylo moc i když nejsem kardiak. Takže to vzdávám a vracím se zpět a dávám si další kus mrkvového dortu..
Když konečně dosedáme s naším malým letadýlkem v Bocas, pro změnu zase leje jak z konve. Déšť je tu věc obvyklá, tudíž jsou zde ni patřičně připraveni. Při výstupu z letadla pro každého z nás přibíhá zřízenec s velkým deštníkem. Místní letiště je kouzelné, jak vystřižené z nějakého filmu. Jedna malá místnůstka, kam se osazenstvo našeho letadla (cca 20 lidí) sotva vleze. Nejsou tu ani lavice, takže čekání na zavazdla trávíme ve stoje pozorováním volavek, které si na letišti hrají v dešti. Samozřejmě tu neexistuje nic, jako jezdící pásy, vyložené kufry se jednoduše prohazují okénkem ve zdi přímo mezi pasažéry. Vítejte v Karibiku!
Žádné komentáře:
Okomentovat