Návrat na místo činu. Sedím na terase hostelu Mamallena, kde přesně před 84 dny má cesta po Střední Americe začala. Dnes žádné plány, žádné výlety. Connie mě vyháněla podívat se na kanál. Když jsi v Panamě, musíš přeci vidět průplav. No jo, já vím. Je to ohromný kus historie, technologický unikát, při jehož stavbě zemřelo více než 25 000 dělníků, převážně černochů. Hlavně na malarii a žlutou zimnici, bla, bla, bla.. Ale musím si něco schovat na příště, že? Navíc mě přesně za týden čeká v Praze školní zkouška, na kterou jako tradičně ještě nejsem připravená. A tak zůstávám na hostelu, láduji se melounem, který jsem pořídila ve stánku přes ulici (celý za půl dolaru! Tohle mi fakt bude chybět), zapíjím to Coronou a snažím se zapomenout na zimu, co mě v Čechách čeká a místo toho se soustředit na vytváření hodnoty pro zákazníky prostřednictvím operačního managementu.
A to je konec, přátelé. Děkuji všem pravidelným čtenářům mého blogu, že jste se mnou aspoň tímto způsobem všechno prožívali a dávali mi tak pocit kontaktu s domovem.
Ráno sedám na letadlo a vracím se domů. Bohatší o několik přátel, 2 kila kakaa, tunu zážitků, a spálený zadek. Byly to báječně prožité tři měsíce. Ale už se na vás všechny moc těším. Jen mi tam u nás prosím zařiďte do čtvrtka nějaké rozumné počasí, ju? (ne, 10C opravdu není dost rozumné.)
Tak hasta luego, Panamo !
Žádné komentáře:
Okomentovat