Volcano Barú

V Boquete se ubytovávám v hostelu Mamallena. Pokud vám to připadá povědomé, máte bod za pozornost a druhý za paměť. V jejich pobočce jsem loni přespávala v Panama City. Mám ráda atmosféru hostelů. Pravda, pokud jdete na dorm, sdílíte pokoj s ostatními cestovateli a na soukromí tedy můžete zapomenout. Na druhou stranu bydlíte za velmi fér cenu, ale to nejdůležitější, ve společných prostorech potkáte spoustu zajímavých lidí, kteří se ochotně podělí o své cestovatelské zážitky a doporučení. Hostely také často pomáhají svým klientům zprostředkovat nová dobrodružství v okolí za příznivou cenu. Mamallena má vedle recepce nástěnou tabuli, kde se můžete zapsat na plánované akce. Láká mě výstup na místní sopku Baru. Ale zároveň mám o sobě pochybnosti. Jedna se o nejvyšší horu Panamy, 3.500 m.n.m. Před cestou do Boquete jsem pročítala recenze na internetu, kde je tato tůra popisována jako velmi náročná a doporučena k absolvování pouze se zkušeným průvodcem. Místní recepční mě ale přesvědčuje, že platit 150$ za organizovanou tůru je zbytečné. Zajistí taxi za 5$ na začátek treku a k vrcholu pak vyráží hosté sami. Není se čeho bát, cesta je fyzicky náročná, ale bezpečná. Potřebuji jen kvalitní boty, min. 3 litry vody, svačinu, teplé oblečení a baterku. Vychází se o půlnoci, abyste došli na vrchol při východu slunce. Sopka Baru je jediné místo na světě, odkud můžete zahlédnout oba oceány, Atlantický i Tichý, najednou. Díky vysoké oblačnosti v okolí je ovšem tento pohled poměrně vzácný a nejvyšší šanci máte právě brzy ráno při východu slunce.

Pořád váhám, zda tohle dám. Před tabulí se s podobnými pochybami potýkají další dvě holčiny a tak se nakonec vzájemně vyhecujeme a společně se zapisujeme se na dnešní noc. Taxi nás vyzvedne o půlnoci, takže si domlouváme sraz o půl dvanácté v kuchyni.

Je pět hodin, tak rychle, než mi zavřou, vyběhnu do obchodu nakoupit proviant a baterku. Pak se pokouším usnout. Z Bocas jsem vyjížděla v šest hodin ráno, moc jsem toho tedy nenaspala a jít nevyspalá na noční tůru určitě energii nepřidá. Ale nejde to. Okny hostelu mě ruší hluk z ulice, vedle v pokoji kdosi hlasitě přes Skype sdílí své cestovatelské zážitky s rodiči a do pokoje pořád někdo courá. Po čtyřech hodinách převalování se to vzdávám a jdu si dát místo spánku kafe. Na recepci zjišťuji, že Nina, jedna z mých plánovaných parťaček, změnila plány a přepsala své jméno až na zítřek. Jsme na to tedy jen dvě, Finka Mia a já. Hotelový sympaťák nás dováží k počátku treku kolem půl jedné. Po vyfocení a vyslechnutí posledních rad na cestu vyrážíme. Čeká nás 13km strmý výstup. Průměrně prý trvá 5,5 hodiny, takže do výstupu slunce máme ještě půl hodiny rezervu.

 Podmínky výstupu na Baru bych popsala asi jako ten nejnáročnější úsek výstupu na Chmelák. Cesta je podobně prudká, jen místo 300m měří 13km. Navíc je terén opravdu hodně kamenitý a drolí se. Míst, kde se dá aspoň na chvíli vydechnout, tu moc není. Takže nářez. Mia je sportovec, pravidelně běhá a fyzička jí očividně nechybí. Já za ní funím co se dá a snažím se držet krok. I když je terén náročný, cesta je poměrně široká a díky úplňku je vcelku slušná viditelnost, takže noc nám problémy nedělá. Je tu ale hodně mizerné značení, takže nemáme moc představu, jak jsme na tom časově. Mám strach, že Miu zdržuji a děsím se, že kvůli mě ten východ slunce nestihneme. Tak raději neděláme žádné přestávky a já se snažím vypnout mozek, který protestuje nad fyzickým vyčerpáním a přepínám do módu "keep going". Prostě levá, pravá, levá, pravá... Ale když dorazíme k ukazateli, který signalizuje poslední 2,5km k vrcholu, zjišťujeme, že do východu slunce zbývají ještě více než 2 hodiny. Při tempu, které jsme nasadily, by nám tedy výstup trval něco málo přes 4 hodiny. Což byla pěkná blbost. Začíná se ochlazovat, na vrcholu je teplota kolem nuly. Při čekání tam zmrznem. Takže poslední úsek volíme opačnou strategii. Táhneme se co nejpomaleji, zastavovat se moc nedá, i když už mám na sobě mikinu a bundu, je opravdu zima, takže volíme minimální tempo, abychom se aspoň trochu zahřály. Nakonec stejně dorážíme na vrchol v 5 ráno, máme tedy ještě 1,5 hodiny do rozednění. Jsem unavená a je mi příšerná zima. Vítr dělá všechno ještě horší. Takže než vyjde slunce, chodíme jak paka poslední nejstrmější úsek nahoru a dolu, abychom se aspoň trochu zahřály. Takže nachodíme aspoň další 4 km v obtížném terénu. Konečně vychází slunce. Oba oceány bohužel nevidíme, Karibik je zahalen mraky, ale i tak je to krásný pohled. Já už mám ale v tenhle moment zimy tak plné kecky, že si to nejsem schopná moc užít. Jediné, na co myslím je teplo, které bude níže. Pořizuji pár povinných fotek a téměř utíkám zpět.

Těsně před východem slunce

Pohled na kráter

Cesta zpět je téměř stejně náročná jak výstup. Na kamenitém nezpevněném terénu mi neustále prokluzují nohy a jsem unavená. Taky začínám cítit hlad, za víc než 10 hodin jsem měla jen pár sušenek.

Výhledy při sestupu z Baru

Když před polednem konečně dorážíme zpět do Boquete, má představa o zbytku dne je jasně daná - pořádný oběd, sprcha, postel. V restauraci naproti hostelu právě otvírají, takže si objednávám dvě tacos s krevetami. Než mi je ale donesou, málem u stolu usnu. Zvládnu sníst jen jednu, druhou si nechám zabalit s sebou. Po sprše okamžitě usínám. Veškerý hluk je mi tentokrát úplně ukradený, spím jak nemluvně až do večera. V šest se probouzím, dojím druhou tacos, zbytek sušenek a po pokusu chvíli si číst opět usínám. Tentokrát až do rána.