Dům Nataleho, který nám na několik týdnů poskytne přístřeší, stojí v Ayala Alabang Village. Toto místo je taková zvláštní vesnice uprostřed Manily.
Tady na velikosti záleží. Domy tu najdete různé, od ultra-moderních až po koloniální styl, ale všechny mají jedno společné, jsou obrovské. Od časného rána kolem nich pobíhájí sloužící a košťaty zametají chodník a dokonce i trávník, aby vše bylo jak z designového časopisu. Jeden z domů nedaleko nás si nechal postavit bratr jakéhosi sultána, který si vzal za ženu Filipínku. O pár ulic níže zase bydlí bývalý prezident. Pochopila jsem, že mít služebnictvo na úklid, vaření a šoféra je zde naprostý standard. Koneckonců, pracovní síla je tak levná. Při ranním běhu jsem si dokonce všimla, že golfový green sekal nějaký zoufalec ruční sekačkou. Asi se jim vyplatí zaplatit toho ubožáka od rána do večera, než koupit pořádný stroj.
"Domek" sultánova bratra
Jestli jste měli pocit, že mušle, které jsem si přivezla z Panamy jsou velké, proti těmhle, co se povalují po Nataleho domě jsou ty mé naprosto titěrné. Žádost o takový dárek ovšem pusťte rovnou z hlavy, protože:
Určitě, je to tu moc pěkné. Ale pokud byste se sem plánovali vydat na návštěvu, bez pozvání nějakého rezidenta máte smůlu. Celá Ayala Alabang je obehnaná betonovou zdí s ostnatým drátem a několik vjezdů je pod permanentní kontrolou bezpečnostní služby. Bez karty rezidenta či jeho pozvání se nikdo dovnitř nedostane. Místní tu žijí ve vlastním virtuálním světě. Kromě golfového hřiště i je tu jedno plné koní na polo, tenisové kurty a bazén, nechybí kostel, školka, škola i universita. Také obchod a v sobotu ráno farmářský trh. Pro 5 000 místních obyvatel celkem slušné zázemí.
Jeden z modernějších stylů
Takže se tu mám jak v bavlnce. Jenže to není úplně můj šálek kávy. Pokud bych o stála o perfektní komfort, vypravím se na dovču do nějakého luxusního resortu na Malorce a nebudu se trmácet s krosnou na zádech přes půl světa. Když cestuji do exotických zemí, víc než poznávání památek či přírodních krás mne zajímá život domorodců. A tohle getho pro místní elitu je určitě životu skutečných Filipínců na hony vzdáleno.Stačí vyjet branou ven, popojet pár minut a podél ulice se odehrává úplně jiný život. Většina místních žije ve slamech, tady tomu říkají squoty. V lepších případech rozpadající se barabizny, jinak poslouží i pár desek stlučených to podoby krabice, přikryté čímkoli bylo zrovna po ruce, vlnitý plech, kus igelitu, hardr.. Děcka hrají basket či fotbal přímo na chodníku uprostřed šílené Manilské dopravy. Možná fakt, že tentokrát jsem díky Natalemu přímo zapojena do života vyšší vrstvy ovlivňuje můj úsudek, ale rozdíly mezi životní úrovni obyvatel mi tu přijdou ještě šílenější než v Latinské Americe.
Jeden ze squotů v centru Manily
1) váží 200 kg
2) dnes už jsou chráněné, takže by mě na letišti přesměrovali rovnou do místní šatlavy
Určitě, je to tu moc pěkné. Ale pokud byste se sem plánovali vydat na návštěvu, bez pozvání nějakého rezidenta máte smůlu. Celá Ayala Alabang je obehnaná betonovou zdí s ostnatým drátem a několik vjezdů je pod permanentní kontrolou bezpečnostní služby. Bez karty rezidenta či jeho pozvání se nikdo dovnitř nedostane. Místní tu žijí ve vlastním virtuálním světě. Kromě golfového hřiště i je tu jedno plné koní na polo, tenisové kurty a bazén, nechybí kostel, školka, škola i universita. Také obchod a v sobotu ráno farmářský trh. Pro 5 000 místních obyvatel celkem slušné zázemí.
Takže se tu mám jak v bavlnce. Jenže to není úplně můj šálek kávy. Pokud bych o stála o perfektní komfort, vypravím se na dovču do nějakého luxusního resortu na Malorce a nebudu se trmácet s krosnou na zádech přes půl světa. Když cestuji do exotických zemí, víc než poznávání památek či přírodních krás mne zajímá život domorodců. A tohle getho pro místní elitu je určitě životu skutečných Filipínců na hony vzdáleno.Stačí vyjet branou ven, popojet pár minut a podél ulice se odehrává úplně jiný život. Většina místních žije ve slamech, tady tomu říkají squoty. V lepších případech rozpadající se barabizny, jinak poslouží i pár desek stlučených to podoby krabice, přikryté čímkoli bylo zrovna po ruce, vlnitý plech, kus igelitu, hardr.. Děcka hrají basket či fotbal přímo na chodníku uprostřed šílené Manilské dopravy. Možná fakt, že tentokrát jsem díky Natalemu přímo zapojena do života vyšší vrstvy ovlivňuje můj úsudek, ale rozdíly mezi životní úrovni obyvatel mi tu přijdou ještě šílenější než v Latinské Americe.
Žádné komentáře:
Okomentovat