Manila, 1. část

Filipíny nabízí turistům vše, co si mohou přát - nádherné pláže, teplé moře s korálovými útesy, hory, příjemné klima i levné nákupy. Na jednom se ale většina turistických průvodců shodne - z Manily utíkejte tak rychle, jak je to možné. Já bych to tak extrémně nestavěla. Tohle místo je bez pochyby zkoncentrovaná bída s ošklivostí a Salvatore není daleko od pravdy, že takhle nějak to asi vypadá v pekle. Ale rozhodně tu dostanete spoustu příležitosti zkorigovat trochu své životní hodnoty tím správným směrem. Osobně bych sem povinně posílala na pár týdnů všechny české fňukny, co naříkají, jak se u nás máme špatně.

A tady pár tipů na to, co podniknout, když už tu přeci jen na nějakou dobu uvíznete:

1) Intramuros - tohle místo najdete asi ve všech průvodcích. Jakási historická tvrz, kde se odehrávali nejdůležitější části Filipínských dějin. V hlavě mi uvízli Španělé, kteří si tu zřídili své centrum v době kolonizace. Později to po nich převzali Američané a během druhé světové války si tu Japonci pořídili soukromá jatka, kde mučili a zabili tisíce ubohých Filipínců. 

Mě osobně koloniální styl a hradby dech neberou a tak po nudné prohlídce kostela Sv. Augustýna, naberu směr do jedné postranní uličky, kde se místo duchů minulosti odehrává skutečný život. Salvatore má evidentě větší pud sebezáchovy a tak chvíli zaraženě stojí, než se odhodlá mě následovat. Je jasné, že tímhle směrem se moc turistů nevydá a tak cítím pohledy v zádech. Netrvá ale dlouho než se jeden z místních obyvatel squotu probere z překvapení a kvapně se na nás vrhá se svou alternativou tricyklu. Motorku zde ovšem nahrazuje staré kolo. Domlouváme si cenu a už nás souká do přívěsného voziku a vydáváme se na tour ala Intramuros.

Víc než historické ruiny mne zajímají detaily z jeho života. A tak mi během šlapání do pedálů ochotně vypráví, že je mu přes 40 (jak to, že na těch Filipíncích není věk vůbec vidět?!!!), ženu ani děti nemá (později nám jeden jeho kamarád potvrzuje naše podezření, že na ženský není) a celý svůj život ztrávil bojem o turisty tady v té čtvrti. Konkurence je velká a tak to sotva stačí na přežití. 

Najmout si lokálního průvodce se ukázalo jako moudrý tah. Statečně od nás celou dobu odhání veškeré pouliční prodejce, snažící se o to samé, přežít. Dokud je ale s námi, dávají nám pokoj. Jednu chvíli se to ovšem vymyká z rukou i jemu. Salvatore je velký sběratel všech možných nesmyslů, mimo jiné i káč na hraní a tak projeví zájem o koupi podobné káči, s kterou si hrajou děcka na jedné z ulic, kterou projíždíme. Ulice je lemovaná drobnými stánky a okýnky v polorozpadajích domech, kde se místní snaží prodat cokoliv je po ruce. Náš průvodce neomylně zamíří k jednomu z nich a za chvíli loví společně v igeliťáku plným dřevěných káč. To okamžitě upoutná pozornost místních dětí a zvědavě se kolem těch divných cizinců schromažďují. Salvatore vyměkne a vytáhne pár drobných na další káči pro děti. Velká chyba. V tu ránu se jejich počet zněkolikanásobuje a chvíli zažíváme horkou chvilku, abychom se skrz ně dokázali probojovat zpět do vozíku. I pak nás ještě dlouho pronásledují s nataženýma rukama. Tahle země je pro mě opravdu velký kulturní šok..