středa 19. února 2014

Rýžové terasy v Banaue



Když už jste ve Filipínách, výlet na rýžové terasy v Banaue byste určitě neměli vynechat. Tohle místo je zapsané v UNESCO a určitě právem, takhle nádherné rýžová pole budete po světě hledat těžko.

Dostat se na místo není úplně snadné. Vlastně jediná šance, kromě auta, je využití nočního autobusu z Manily. Cesta trvá 9 hodin. Natale huhlá co si zas vymýšlíme, když nejlepší místo ve Filipínách je přeci u něj v Ayala Alabang, tak proč se trmácet někam jinam a jeho dcera Candy se nás snaží odstrašit historkou o autobusu, který na této trase spadl minulý týden ze svahu, což se stalo osudným 14 turistům. Tohle nám nakonec cestu skutečně trochu zkomplikuje. Když si jdeme koupit jízdenky, zjišťujeme, že kvůli vyšetřování dopravce na 2 týdny pozastavil veškeré spoje. Naštěstí nám poradí jinou společnost, která také na této trase operuje, takže večer v deset vyrážíme. 

I přes veškerou publicitu a faktu, že místní ekonomika visí především na turismu, Banaue naštěstí není přeturizováno. Jediný místní hotel je plný a tak se ubytováme u Beatrice, domorodkyně, která nabízí pár mísností k pronájmu. Nic luxusního, společná koupelna s ostatními pokoji, ale výhled z balkonu, kde začínáme náš první den míchanými vajíčky, stojí rozhodně za víc než těch 120 korun za noc. 


Místní turistické kanceláře nabízí různé druhy výletů do okolí, od několikahodinových, až po týdenní trek přes hory obseté rýžovými poli. Bohužel Salvatore má problémy s meniskem a tak strmé sestupy jsou mimo jeho možnosti. Beatrice mi proto pomáhá zorganizovat okružní jízdu po snadno dostupných místech na tricyklu, abych starého pána trochu šetřila. To jsem ale netušila, že výlet bude znamenat 4 hodinovou jízdu v šíleném terénu po oraništi, kde zrovna probíhá výstavba nové silnice (bagřík na obrázku byla ojedinělá mechanizace, hlavní pracovním nástrojem na většině míst byla stará dobrá lopata).




Vozík u tricyklu je malý jak pro naše evropské zadky, tak pro naši výšku, takže jsme při každém hupu důkladně otloukáni ze všech stran. V hlavě se mi promítá historka, kterou zrovna den předtím vyprávěl Marito o tom, jak místní tlučou kohouta před zabitím hlava nehlava jakousi palicí, protože maso má pak údajně lepší chuť a přemýšlím, co nás po tomhle výletu asi čeká v cíli. 


Walter, náš průvodce a řidič v jedné osobě, nás provezl po vyhlídkových místech, kde už čekali dychtivý domordci navlečení v tradičních oděvech, doufající v pár bathů výměnou za jejich fotografii.


Pár kilometrů za Banaue už je však totální divočina a krajinu neruší nic než nádhera rýžových teras.






Škoda, že jsme dorazili zrovna v období, kdy se většina polí teprve připravuje k výsadbě. V době růstu rýže, kdy všechna pole září jasně zelenou barvou, je tento pohled ještě úžasnější. i tak mi ale tyhle kopce berou dech.

Bohužel dopad civilizace nemá na tyto pohledy zrovna pozitivní vliv. Původní střechy z palmového listí vyžadují častou údržbu a v období dešťů asi nejsou dokonalé. Místní se proto shlédli ve vlnitém plechu, který samozřejmě rezne a na poetice krajině zrovna nepřidá. Chudší chatrče jsou stále ještě stlučena z prken, bohatší část banaueské populace se ovšem zmohla na stěny z betonových KB bloků (s omítkou se nikdo nenamá) a to je teprve hnus. Představte si místní krajinu s původními obydlími, které tu ještě sem tam najdete:




A takhle vypadá "moderní" Banaue dnes:







úterý 18. února 2014

Manila 2. část


Co dál se dá ještě podniknout v Manile?

Pokud jste propadli shoppingu, určitě si tu přijdete na své. Trávení volného času v nákupáku zde frčí snad ještě víc než u nás. Celkem to chápu, je zde klimatizace a zdejší moderní obchody nabízejí, narozdíl od chudoby a špíny venku, iluzi života v civilizaci. Najdete tu všechny známé oděvní značky, dokonce i Baťu, samozřejmně nechybí McDonalds, Starbucks, a spol. V South Mall je k dispozici i ledová plocha slušné velikosti, pokud dostanete chuť otestovat v tropech brusle, ve Festival Mall zas vnitřní horská dráha. Ceny jsou tu ovšem srovnatelné s Evropou, takže zde potkáte jen místní vyšší vrstvu. 
Ve Filipínách se prý vyplatí nakoupit perly a ruční výrobky domorodců. O průměrných cenách perel na trhu nemám páru, ale proutěných výrobků mám plný batoh. Ale o tom až někdy příště.

Až vás unaví nákupy i hluk místní dopravy, zajděte se podívat na americký hřbitov. Nejsem velký fanoušek vojenských pomníků, ale tohle místo působí uprostřed všeho toho blázince jak oáza klidu. A mozaiky zobrazjící mapy a vývoj války v Pacifiku jsou fakt zajímavé.



 Za zmínku stojí také čínský hřbitov. Tohle je také celkem šílené místo. Zatímco okolo lidé živoří v polorozpadlých obydlích, početné rodiny na pár metrech čtverečních, zde si bohatí Číňané kupují místa pro hrobky za stovky tisíc a budují neskutečné stavby. Spousta hrobek připomíná běžný dům. Mrtví tu mají několik pater, toaletu i kuchyň. Jejich pozůstalí sem pak v neděli chodí jak na víkendový byt a tráví tu často celý den.





A pokud máte silné žaludky, nenechte si ujít oblíbenou Filipínskou zábavu, kohoutí zápasy. Naše cesta sem byla zábavná. Rozhodli jsme se zažít trochu dobrodružstí s veřejnou dopravu a použít služby Jepnee. Natale nám vysvětlil, kde se místo zhruba nachází, ale přeci jen, orientovat se zde vyžaduje trochu zkušeností. Při prvním podezření, že bychom mohli být na místě se Salvatore ptá řidiče: "Promiňte, je tohle Sabung? (kohoutí zápasy v Tagalo řeči)". Dočkali jsme se kývavé odpověďi: "Yes, sir!". A tak vystupujeme a po dobrodružném přechodu čtyřproudé silnice zjištujeme, že jsme samozřejmě vystoupili blbě. První střed se slabou stránkou uctivé Filipínské povahy. Filipínci se na vás budou vždy usmívat a i když nerozumí na co se zrovna ptáte, uctivé kývají a potvrzují: "Yes, sir". No nic, chytáme další Jepnee a tentokrát už pokračujeme až do naší destinace.

Kohoutí zápasy jsou fakt něco mimo naše kulturní chápání. Jakási obdoba našich kasín, jde zde především o sázky. Aby se prachy točili a vše trochu urychlilo, každému zápasícímu kohoutovi se před zápasem připevní na jednu nohu ostrý nůž, jakási břitva.



Přímo v ringu se pak majitel snaží své zvíře pořádně rozdráždit, zatímco v publiku se přijímají sázky na vítěze. Jak přesně to funguje jsem moc nepochopila, je u toho ale hrozný řev a vzduchem lítají peníze zmuchlané do kuliček pro přesný zásah.




Samotný zápas je pak velmi rychlý, zřídka přesáhne jednu minutu. Zásah ostrým nožem vyřídí protivníka velmi efektivně, jakmile se soupeř nehýbá, je konec.

Vítěz má pak nárok na ošetření případně ušetřených ran a putuje do místní "nemocnice".



A tohle je místo pro poražené:



pondělí 17. února 2014

Manila, 1. část

Filipíny nabízí turistům vše, co si mohou přát - nádherné pláže, teplé moře s korálovými útesy, hory, příjemné klima i levné nákupy. Na jednom se ale většina turistických průvodců shodne - z Manily utíkejte tak rychle, jak je to možné. Já bych to tak extrémně nestavěla. Tohle místo je bez pochyby zkoncentrovaná bída s ošklivostí a Salvatore není daleko od pravdy, že takhle nějak to asi vypadá v pekle. Ale rozhodně tu dostanete spoustu příležitosti zkorigovat trochu své životní hodnoty tím správným směrem. Osobně bych sem povinně posílala na pár týdnů všechny české fňukny, co naříkají, jak se u nás máme špatně.

A tady pár tipů na to, co podniknout, když už tu přeci jen na nějakou dobu uvíznete:

1) Intramuros - tohle místo najdete asi ve všech průvodcích. Jakási historická tvrz, kde se odehrávali nejdůležitější části Filipínských dějin. V hlavě mi uvízli Španělé, kteří si tu zřídili své centrum v době kolonizace. Později to po nich převzali Američané a během druhé světové války si tu Japonci pořídili soukromá jatka, kde mučili a zabili tisíce ubohých Filipínců. 

Mě osobně koloniální styl a hradby dech neberou a tak po nudné prohlídce kostela Sv. Augustýna, naberu směr do jedné postranní uličky, kde se místo duchů minulosti odehrává skutečný život. Salvatore má evidentě větší pud sebezáchovy a tak chvíli zaraženě stojí, než se odhodlá mě následovat. Je jasné, že tímhle směrem se moc turistů nevydá a tak cítím pohledy v zádech. Netrvá ale dlouho než se jeden z místních obyvatel squotu probere z překvapení a kvapně se na nás vrhá se svou alternativou tricyklu. Motorku zde ovšem nahrazuje staré kolo. Domlouváme si cenu a už nás souká do přívěsného voziku a vydáváme se na tour ala Intramuros.


Víc než historické ruiny mne zajímají detaily z jeho života. A tak mi během šlapání do pedálů ochotně vypráví, že je mu přes 40 (jak to, že na těch Filipíncích není věk vůbec vidět?!!!), ženu ani děti nemá (později nám jeden jeho kamarád potvrzuje naše podezření, že na ženský není) a celý svůj život ztrávil bojem o turisty tady v té čtvrti. Konkurence je velká a tak to sotva stačí na přežití. 

Najmout si lokálního průvodce se ukázalo jako moudrý tah. Statečně od nás celou dobu odhání veškeré pouliční prodejce, snažící se o to samé, přežít. Dokud je ale s námi, dávají nám pokoj. Jednu chvíli se to ovšem vymyká z rukou i jemu. Salvatore je velký sběratel všech možných nesmyslů, mimo jiné i káč na hraní a tak projeví zájem o koupi podobné káči, s kterou si hrajou děcka na jedné z ulic, kterou projíždíme. Ulice je lemovaná drobnými stánky a okýnky v polorozpadajích domech, kde se místní snaží prodat cokoliv je po ruce. Náš průvodce neomylně zamíří k jednomu z nich a za chvíli loví společně v igeliťáku plným dřevěných káč. To okamžitě upoutná pozornost místních dětí a zvědavě se kolem těch divných cizinců schromažďují. Salvatore vyměkne a vytáhne pár drobných na další káči pro děti. Velká chyba. V tu ránu se jejich počet zněkolikanásobuje a chvíli zažíváme horkou chvilku, abychom se skrz ně dokázali probojovat zpět do vozíku. I pak nás ještě dlouho pronásledují s nataženýma rukama. Tahle země je pro mě opravdu velký kulturní šok..


pátek 14. února 2014

Puerto Galera

Když se zeptáte místních, kolik ostrovů tvoří Filipíny, zeptá se vás, jestli máte na mysli počet při odlivu, nebo při přílivu. Tak či tak, celkové číslo se dostane přes 7100 ostrovů. Vyhnout se zde moři je tak téměř nemožné. 

I my po týdnu zvedáme kotvy z Manily a vyrážíme obhlídnout zdejší pláže. Jako cílovou destinaci volíme Puerto Galera na ostrově Mindoro. Natale zde má "letní" dům a místo dobře zná. Cestovat s námi se mu v této době moc nechce, ale představa, že by nás nechal v jeho haciendě samotné bez  pomoci služebných, kteří by kolem celý den poskakovali s hadrem na prach a košťaty, stlali naše postele a vyvářeli, je pro něj naprosto nepřijatelná. A když zmíním svůj plán opatřit si potápěčskou licenci, domlouvá nám ubytování u svého známého Giuseppa, dalšího Itala, který má v Puerto Galera malý dovolenkový resort a zároveň potápěčskou školu.

Filipínská infastruktura je na hodně mizerné úrovni, ale cesta do Puerto Galera je poměrně snadná. Po dvou hodinách v autobuse a hodinové plavbě lodí dorážíme na místo. 


Oproti 14 milonové Manile je Puerto Galera ospalé městečko. I když tohle označení je trochu nadnesené. Získávám pocit, že polovina místních obyvatel se snaží uživit jako pouliční obchodníci a v malých temných krámcích podél dvou ulic, z kterých se celé tohle městečko skládá, pokouší prodat cokoli je k dispozici. Ryby, maso, zeleninu a ovoce, buráky, uvařené jídlo nabízené z několika hrnců v malém stánku kolemjdoucím, staré hadry či turistické cetky... Druhá polovina obyvatel si vzala půjčku na tricykl a v tom obchodním mumraji se pokouší urvat zákazníka, aby si vydělali aspoň na splátku půjčky. 



Mezi tím vším pobíhají polonahé děcka, podvyživení psy a slepice. Pokud vás chudoba pobuřuje, Filipínám se vyhněte. Je zde všudypřítomná. I když zde je v porovnání s šílenou Manilou aspoň trochu tlumena nádhernou okolní přírodou.

          Puerto Galera

Samozřejmě Giuseppe přizpůsobil svůj malý rezort západním standardům a tak tu máme zajištěn veškerý komfort a díky kombinaci čerstvých ryb, zeleniny, ovoce a Italskému citu pro dobré jídlo si tu připadám jak v labužnickém ráji. Hostům je zdarma k dispozici loď, která dvakrát denně vyráží do lokalit poblíž korálových útesů a tak střídám šnorchlování s opalováním na střeše lodi, abych doladila pleťový odstín. 




Aby byl ten ráj dokonalý, domlouvám si lekce potápění s Paulem, dalším italským fešákem s neuvěřitelně vyvynutou muskulaturou. A mám ho jen pro sebe! : ) Při potápění v 1,5m hlubokém a 10m širokém bazénu s veškerou výbavou si připadám jak atrakce pro místní hosty. Ale buď jsou zvyklí, či velmi taktní, nikdo se mi do očí nechechtá a protože základní techniku zvládám poměrně rychle, po hodině už vyrážíme rovnou na moře.



 Zdejší potápěčská lokalita patří mezi nejkrásnější na světě. Paulo mne je celou dobu po mém boku, kontroluje množství vzduchu v mé vestě a upozorňuje na spoustu úžasných tvorů, které bych díky jejich dokonalým mimikrám mezi korály přehlédla. Proplouvám milóny malých rybek neskutečných tvarů a barev, pozoruji hejna větších ryb. Naprosto mne ignorují, stačí natáhnout ruku, abych se jich dotkla, což ve mě vzbuzuje pocitc že jsem součástí tohoto světa. Spíš než že plavu, mám pocit, že létám. Úžasná euforie. Bohužel se ale potvrzují mé obavy z vyléčeného zánětu ucha. Nedaří se mi vyrovnávat rozdíly tlaku a každý metr klesání je pro mne problém. Pod 6 metrů už to nešlo, čímž skončil můj sen o dalším potápění, protože to je na získání licence opravdu málo. Škoda. Tomuhle koníčku bych propadla snadno. 

úterý 4. února 2014

Cher-cher, 4.2.2014


Kromě nás žije v domě u Nataleho i Cher-cher, zdroj mého častého veselí. Cher-cher je loskuták a dostal ho jako dárek od svých dětí. Když mi Salvatore vyprávěl, že umí ze všech ptáků nejlépe napodobovat zvuky, brala jsem to s rezervou. Ale po pár dnech souhlasím. Tenhle opeřenec je neskutečně vtipný. Nejukeceanější je, když se také pustíme do hovoru. Nataleho příběhy komentuje hlasitým wow, přeje všem Merry Christmas, Good night a good morning a stoustu vět ve Filipínštině, které pochytil od služebných. Napodobuje hlasy okolních ptáků, kašle stejně jako Emily a když Natale křičí "Emily", Cher-cher je první, který hlasitě odpovídá: "Po?", což je v místním jazyce cosi jako Ano?.



Aspoň část jeho výstupu jsem se pokusila zachytit na video, ať máte o kouscích tohoto kecky (volný překlad pro jeho filipínské jméno Cher-cher) lepší představu.




Doprava v Manile, 3.2.2014

Filipínská populace roste obrovským tempem. Většina dospělých, se kterými se zde setkávám pochazí z 8 - 12 dětí. Poslední dobou se prý toto číslo snížilo, průměrná rodina dnes už mívá "jen" kolem 5 potomků. Stejným tempem se rozrůstá i Manila. Natale vzpomíná, jak na místo, kde je dnes Ayala Alabang a jeho dům, jezdili před lety pro mléko. Byla zde farma. Kde je dnes moderní čtvrť plná mrakodrapů bylo ještě nedávno rýžové pole. 90% města ještě stále zabírají squoty a polorozpadlé chatrče, ale s rostoucí ekonomikou už se začínají více prosazovat i modernější obytné čtvrti. Zastaralá infrastruktuře naprosto nestíhá tento vývoj pokrýt a tak jízda po místních silnicích je neskutečný zážitek.


Nejčastějším veřejným dopravním prostředkem jsou jeepnee. Původně to prý byly skutečně jeepy, které sem dorazily během války spolu s Američany. Místní si je po jejich odchodu prodloužili a začli používat ve veřejné dopravě. Dnešní jeepnee už nemají s jeepy nic moc společného. Motor pochází z jakéhokoli auta z druhé ruky a kapoty jsou vyrobéné šikovnými domorodci. Jen tvar zůstal. Stejně jako v Panamě, zastávky tu sice existují, ale v praxi se nastupuje a vystupuje kdekoli si kdokoli mávne a to zezadu.





Pak jsou tu tricykly. Stará motorka, na kterou se nacpou tři pasažéři plus další 2-3 do přivařeného vozíku.




V Manile se pak všechny tyhle filipínské dopravní speciality smíchají s luxusními auty, náklaďáky, koňskými povozy i malými děckami řádícími na kolech a dohromady vytvoří neskutečných chaos. Pravidla tu nikdo nerespektuje, nejspíš ani nezná, z dvouproudé ulice je rázem čtyřproudá, co na tom, že jedu v protisměru. Vrchol tomu dávají prodejci, kteří se v tomhle blázinci proplétají a do okýnek projíždějích aut nabízí ovoce, zákusky, hodinky, či cokoli jiného se vejde na tác a dalo by se zde střelit. Všude troubení, hluk, křik a bordel. A já jsem z toho nadšená, tohle se prostě u nás nezažije. 




Nejhorší ze všech filipínských řidičů je Natale. Kombinace jeho italského temperamentu s pochycenými filipínskými zlozvyky, je smrtelná. Rozčiluje se, že filipínci neznají pravidla, ale sám všechny chodce naprosto ignoruje, včera se tomu týpkovi přijíždějícímu z prava vyhnul s šílenou akcelerací jen o pár milimentrů, troubí vlastně permanentně a neustále vykřikuje katze, merde a pičo, což je také jakási italská nadávka, i když prý slabšího kalibru než u nás.

neděle 2. února 2014

Natale 31.1.2014


Dům Nataleho, který nám na několik týdnů poskytne přístřeší, stojí v Ayala Alabang Village. Toto místo je taková zvláštní vesnice uprostřed Manily. 

Tady na velikosti záleží. Domy tu najdete různé, od ultra-moderních až po koloniální styl, ale všechny mají jedno společné, jsou obrovské. Od časného rána kolem nich pobíhájí sloužící a košťaty zametají chodník a dokonce i trávník, aby vše bylo jak z designového časopisu. Jeden z domů nedaleko nás si nechal postavit bratr jakéhosi sultána, který si vzal za ženu Filipínku. O pár ulic níže zase bydlí bývalý prezident. Pochopila jsem, že mít služebnictvo na úklid, vaření a šoféra je zde naprostý standard. Koneckonců, pracovní síla je tak levná. Při ranním běhu jsem si dokonce všimla, že golfový green sekal nějaký zoufalec ruční sekačkou. Asi se jim vyplatí zaplatit toho ubožáka od rána do večera, než koupit pořádný stroj. 


        "Domek" sultánova bratra

Natale prožil několik let v Japonsku a asi i proto si tu pořídil dům v tomto stylu. Volný prostor, otevřený, vzdušný a velmi vkusně zařízený. 





     

Jestli jste měli pocit, že mušle, které jsem si přivezla z Panamy jsou velké, proti těmhle, co se povalují po Nataleho domě jsou ty mé naprosto titěrné. Žádost o takový dárek ovšem pusťte rovnou z hlavy, protože:
 1) váží 200 kg
 2) dnes už jsou chráněné, takže by mě na letišti přesměrovali rovnou do místní šatlavy
 
Určitě, je to tu moc pěkné. Ale pokud byste se sem plánovali vydat na návštěvu, bez pozvání nějakého rezidenta máte smůlu. Celá Ayala Alabang je obehnaná betonovou zdí s ostnatým drátem a několik vjezdů je pod permanentní kontrolou bezpečnostní služby. Bez karty rezidenta či jeho pozvání se nikdo dovnitř nedostane. Místní tu žijí ve vlastním virtuálním světě. Kromě golfového hřiště i je tu jedno plné koní na polo, tenisové kurty a bazén, nechybí kostel, školka, škola i universita. Také obchod a v sobotu ráno farmářský trh. Pro 5 000 místních obyvatel celkem slušné zázemí.

           Jeden z modernějších stylů

Takže se tu mám jak v bavlnce. Jenže to není úplně můj šálek kávy. Pokud bych o stála o perfektní komfort, vypravím se na dovču do nějakého luxusního resortu na Malorce a nebudu se trmácet s krosnou na zádech přes půl světa. Když cestuji do exotických zemí, víc než poznávání památek či přírodních krás mne zajímá život domorodců. A tohle getho pro místní elitu je určitě životu skutečných Filipínců na hony vzdáleno.
Stačí vyjet branou ven, popojet pár minut a podél ulice se odehrává úplně jiný život. Většina místních žije ve slamech, tady tomu říkají squoty. V lepších případech rozpadající se barabizny, jinak poslouží i pár desek stlučených to podoby krabice, přikryté čímkoli bylo zrovna po ruce, vlnitý plech, kus igelitu, hardr.. Děcka hrají basket či fotbal přímo na chodníku uprostřed šílené Manilské dopravy. Možná fakt, že tentokrát jsem díky Natalemu přímo zapojena do života vyšší vrstvy ovlivňuje můj úsudek, ale rozdíly mezi životní úrovni obyvatel mi tu přijdou ještě šílenější než v Latinské Americe.


       Jeden ze squotů v centru Manily