Dostat se na místo není úplně snadné. Vlastně jediná šance, kromě auta, je využití nočního autobusu z Manily. Cesta trvá 9 hodin. Natale huhlá co si zas vymýšlíme, když nejlepší místo ve Filipínách je přeci u něj v Ayala Alabang, tak proč se trmácet někam jinam a jeho dcera Candy se nás snaží odstrašit historkou o autobusu, který na této trase spadl minulý týden ze svahu, což se stalo osudným 14 turistům. Tohle nám nakonec cestu skutečně trochu zkomplikuje. Když si jdeme koupit jízdenky, zjišťujeme, že kvůli vyšetřování dopravce na 2 týdny pozastavil veškeré spoje. Naštěstí nám poradí jinou společnost, která také na této trase operuje, takže večer v deset vyrážíme.
I přes veškerou publicitu a faktu, že místní ekonomika visí především na turismu, Banaue naštěstí není přeturizováno. Jediný místní hotel je plný a tak se ubytováme u Beatrice, domorodkyně, která nabízí pár mísností k pronájmu. Nic luxusního, společná koupelna s ostatními pokoji, ale výhled z balkonu, kde začínáme náš první den míchanými vajíčky, stojí rozhodně za víc než těch 120 korun za noc.
Místní turistické kanceláře nabízí různé druhy výletů do okolí, od několikahodinových, až po týdenní trek přes hory obseté rýžovými poli. Bohužel Salvatore má problémy s meniskem a tak strmé sestupy jsou mimo jeho možnosti. Beatrice mi proto pomáhá zorganizovat okružní jízdu po snadno dostupných místech na tricyklu, abych starého pána trochu šetřila. To jsem ale netušila, že výlet bude znamenat 4 hodinovou jízdu v šíleném terénu po oraništi, kde zrovna probíhá výstavba nové silnice (bagřík na obrázku byla ojedinělá mechanizace, hlavní pracovním nástrojem na většině míst byla stará dobrá lopata).
Vozík u tricyklu je malý jak pro naše evropské zadky, tak pro naši výšku, takže jsme při každém hupu důkladně otloukáni ze všech stran. V hlavě se mi promítá historka, kterou zrovna den předtím vyprávěl Marito o tom, jak místní tlučou kohouta před zabitím hlava nehlava jakousi palicí, protože maso má pak údajně lepší chuť a přemýšlím, co nás po tomhle výletu asi čeká v cíli.
Walter, náš průvodce a řidič v jedné osobě, nás provezl po vyhlídkových místech, kde už čekali dychtivý domordci navlečení v tradičních oděvech, doufající v pár bathů výměnou za jejich fotografii.
Pár kilometrů za Banaue už je však totální divočina a krajinu neruší nic než nádhera rýžových teras.
Škoda, že jsme dorazili zrovna v období, kdy se většina polí teprve připravuje k výsadbě. V době růstu rýže, kdy všechna pole září jasně zelenou barvou, je tento pohled ještě úžasnější. i tak mi ale tyhle kopce berou dech.
Bohužel dopad civilizace nemá na tyto pohledy zrovna pozitivní vliv. Původní střechy z palmového listí vyžadují častou údržbu a v období dešťů asi nejsou dokonalé. Místní se proto shlédli ve vlnitém plechu, který samozřejmě rezne a na poetice krajině zrovna nepřidá. Chudší chatrče jsou stále ještě stlučena z prken, bohatší část banaueské populace se ovšem zmohla na stěny z betonových KB bloků (s omítkou se nikdo nenamá) a to je teprve hnus. Představte si místní krajinu s původními obydlími, které tu ještě sem tam najdete:
A takhle vypadá "moderní" Banaue dnes:
