Los Quetzales trail

Quetzal je nádherný pták, kterého šťastlivci mohou spatřit především v Guatemale a v Panamě, právě v okolí sopky Baru. Je opředený legendami dávných Májů, kteří jej považovali za boha vzduchu a peří z jejich ocasů často zdobila obleky vysokých náčelníků. Zabít quetzala bylo nepřípustné, k získávání peří byli proto ptáci vždy po odchycení a oškubání vypuštěni zpět. Legenda také říká, že dříve quetzalové nádherně zpívali. Po vpádu Španělů však utichli a znova zazpívají teprve tehdy, až bude země opět naprosto svobodná (zdroj: Wikipedia).

Quetzal (zdroj: ukradeno kdesi na internetu, autorovi se tudíž omlouvám)

A právě po quetzalovi je pojmenován další trek, Los Quetzales trail, spojující Boquete a Punto Cerra, který by měl patřit k nejkrásnějším v Panamě.

Když se probouzím po téměř 18ti hodinovém spánku, nejprve zjišťuji, zda jsem vůbec schopná chodit. Zdá se, že nohy mě ještě udrží, takže dobrý. Dalším úkolem je vymyslet, jak naložit s dalším dnem v Boquete. Proflákat ho v tomhle hostelu, či pidiměstečku určitě nehodlám. Původně jsem uvažovala o raftování, ale protože jsem si nebyla jistá, jak budu dnes schopná fungovat, raději jsem se včera na rafting nenahlásila a na recepci mi nyní potvrzují, že na dnešek už je pozdě. Zapisuji se tedy na zítra. A hledám alternativní řešení. Mohla bych se přidat k nějaké výpravě za horkými prameny, nebo vodopády. Ále těch jsem si užila loni v La Cangreja dosyta. Takže nakonec se rozhoduji pro známý Los Quetzales trail. Jedná se o 10km trek, tak to mě snad po včerejších 30km nepoloží.

Začátek cesty začíná nevinně mezi loukami a několika farmami s výhledem na kopce, které na mě čekají. Ten pohled mi připomíná, že během téhle cesty bych měla vystoupat přes tropický deštný prales do pralesa mlžného.

Když pominu floru patřící do tropického pásu, pohled na říčky, které cestou přecházím, mi kdoví proč připomínají naše Krkonoše.

I po vstupu do lesa se dobře udržovaná cesta stále ještě tváří přívětivě. Při mírném stoupáním procházím pralesem s nádhernými rostlinami a stromy všude kolem .

 

 

 

 

 

 

Ovšem mé nadšení netrvá dlouho. Cestou potkávám několik turistických skupin, často s průvodci, ovšem všichni mají jedno společné - jdou opačným směrem, tedy z Cerro Punta do Boquete. Důvod pochopím zhruba po hodině cesty, kdy se přede mnou vynoří schody stoupající prudce vzhůru. Budu je zdolávat celé následující dvě hodiny. Některé z nich tak vysoké, že se při jejich překonávání obávám, abych si nevykopla koleny zuby...  Cítím, že veškeré mé svaly na spodní části těla už naprosto rezignovaly a jsou v permanentním napětí i pokud se zrovna nehýbu. Jestli se mi poslední dobou stýskalo po nějakých výletech, poslední dva dny jsem si ten deficit tedy rozhodně vynahradila. Skoro se těším, až se zas proměním zpět v plážového povaleče.

 

Ale dobře, uznávám, že Los Quetzal trail je opravdu pěkný. A pokud se vám podaří v závěru cesty seznámit s Joem, americkým expatem, který vlastní malý hotýlek v Panama City a nyní tráví v Boquete dovolenou, nenápadně se mu vetřít do auta, abyste nemuseli shánět taxi a ještě se cestou zpět nechat pozvat do úžasné Fresa café, kde místo kávového menu nabízí vše s jahodami pěstujícími se v Cerra Punto, určitě stojí za to se sem vydat. Pohár jahod se šlehačkou a výborné jahodové frapé mi dělají luxusní sladkou tečku za tímhle výletem. 

 

 







Volcano Barú

V Boquete se ubytovávám v hostelu Mamallena. Pokud vám to připadá povědomé, máte bod za pozornost a druhý za paměť. V jejich pobočce jsem loni přespávala v Panama City. Mám ráda atmosféru hostelů. Pravda, pokud jdete na dorm, sdílíte pokoj s ostatními cestovateli a na soukromí tedy můžete zapomenout. Na druhou stranu bydlíte za velmi fér cenu, ale to nejdůležitější, ve společných prostorech potkáte spoustu zajímavých lidí, kteří se ochotně podělí o své cestovatelské zážitky a doporučení. Hostely také často pomáhají svým klientům zprostředkovat nová dobrodružství v okolí za příznivou cenu. Mamallena má vedle recepce nástěnou tabuli, kde se můžete zapsat na plánované akce. Láká mě výstup na místní sopku Baru. Ale zároveň mám o sobě pochybnosti. Jedna se o nejvyšší horu Panamy, 3.500 m.n.m. Před cestou do Boquete jsem pročítala recenze na internetu, kde je tato tůra popisována jako velmi náročná a doporučena k absolvování pouze se zkušeným průvodcem. Místní recepční mě ale přesvědčuje, že platit 150$ za organizovanou tůru je zbytečné. Zajistí taxi za 5$ na začátek treku a k vrcholu pak vyráží hosté sami. Není se čeho bát, cesta je fyzicky náročná, ale bezpečná. Potřebuji jen kvalitní boty, min. 3 litry vody, svačinu, teplé oblečení a baterku. Vychází se o půlnoci, abyste došli na vrchol při východu slunce. Sopka Baru je jediné místo na světě, odkud můžete zahlédnout oba oceány, Atlantický i Tichý, najednou. Díky vysoké oblačnosti v okolí je ovšem tento pohled poměrně vzácný a nejvyšší šanci máte právě brzy ráno při východu slunce.

Pořád váhám, zda tohle dám. Před tabulí se s podobnými pochybami potýkají další dvě holčiny a tak se nakonec vzájemně vyhecujeme a společně se zapisujeme se na dnešní noc. Taxi nás vyzvedne o půlnoci, takže si domlouváme sraz o půl dvanácté v kuchyni.

Je pět hodin, tak rychle, než mi zavřou, vyběhnu do obchodu nakoupit proviant a baterku. Pak se pokouším usnout. Z Bocas jsem vyjížděla v šest hodin ráno, moc jsem toho tedy nenaspala a jít nevyspalá na noční tůru určitě energii nepřidá. Ale nejde to. Okny hostelu mě ruší hluk z ulice, vedle v pokoji kdosi hlasitě přes Skype sdílí své cestovatelské zážitky s rodiči a do pokoje pořád někdo courá. Po čtyřech hodinách převalování se to vzdávám a jdu si dát místo spánku kafe. Na recepci zjišťuji, že Nina, jedna z mých plánovaných parťaček, změnila plány a přepsala své jméno až na zítřek. Jsme na to tedy jen dvě, Finka Mia a já. Hotelový sympaťák nás dováží k počátku treku kolem půl jedné. Po vyfocení a vyslechnutí posledních rad na cestu vyrážíme. Čeká nás 13km strmý výstup. Průměrně prý trvá 5,5 hodiny, takže do výstupu slunce máme ještě půl hodiny rezervu.

 Podmínky výstupu na Baru bych popsala asi jako ten nejnáročnější úsek výstupu na Chmelák. Cesta je podobně prudká, jen místo 300m měří 13km. Navíc je terén opravdu hodně kamenitý a drolí se. Míst, kde se dá aspoň na chvíli vydechnout, tu moc není. Takže nářez. Mia je sportovec, pravidelně běhá a fyzička jí očividně nechybí. Já za ní funím co se dá a snažím se držet krok. I když je terén náročný, cesta je poměrně široká a díky úplňku je vcelku slušná viditelnost, takže noc nám problémy nedělá. Je tu ale hodně mizerné značení, takže nemáme moc představu, jak jsme na tom časově. Mám strach, že Miu zdržuji a děsím se, že kvůli mě ten východ slunce nestihneme. Tak raději neděláme žádné přestávky a já se snažím vypnout mozek, který protestuje nad fyzickým vyčerpáním a přepínám do módu "keep going". Prostě levá, pravá, levá, pravá... Ale když dorazíme k ukazateli, který signalizuje poslední 2,5km k vrcholu, zjišťujeme, že do východu slunce zbývají ještě více než 2 hodiny. Při tempu, které jsme nasadily, by nám tedy výstup trval něco málo přes 4 hodiny. Což byla pěkná blbost. Začíná se ochlazovat, na vrcholu je teplota kolem nuly. Při čekání tam zmrznem. Takže poslední úsek volíme opačnou strategii. Táhneme se co nejpomaleji, zastavovat se moc nedá, i když už mám na sobě mikinu a bundu, je opravdu zima, takže volíme minimální tempo, abychom se aspoň trochu zahřály. Nakonec stejně dorážíme na vrchol v 5 ráno, máme tedy ještě 1,5 hodiny do rozednění. Jsem unavená a je mi příšerná zima. Vítr dělá všechno ještě horší. Takže než vyjde slunce, chodíme jak paka poslední nejstrmější úsek nahoru a dolu, abychom se aspoň trochu zahřály. Takže nachodíme aspoň další 4 km v obtížném terénu. Konečně vychází slunce. Oba oceány bohužel nevidíme, Karibik je zahalen mraky, ale i tak je to krásný pohled. Já už mám ale v tenhle moment zimy tak plné kecky, že si to nejsem schopná moc užít. Jediné, na co myslím je teplo, které bude níže. Pořizuji pár povinných fotek a téměř utíkám zpět.

Těsně před východem slunce

Pohled na kráter

Cesta zpět je téměř stejně náročná jak výstup. Na kamenitém nezpevněném terénu mi neustále prokluzují nohy a jsem unavená. Taky začínám cítit hlad, za víc než 10 hodin jsem měla jen pár sušenek.

Výhledy při sestupu z Baru

Když před polednem konečně dorážíme zpět do Boquete, má představa o zbytku dne je jasně daná - pořádný oběd, sprcha, postel. V restauraci naproti hostelu právě otvírají, takže si objednávám dvě tacos s krevetami. Než mi je ale donesou, málem u stolu usnu. Zvládnu sníst jen jednu, druhou si nechám zabalit s sebou. Po sprše okamžitě usínám. Veškerý hluk je mi tentokrát úplně ukradený, spím jak nemluvně až do večera. V šest se probouzím, dojím druhou tacos, zbytek sušenek a po pokusu chvíli si číst opět usínám. Tentokrát až do rána.

Boquete

První měsíc v Tesoro Escondido se rozhodně nenudím. Když už konečně tu konečně uklidní největší blázinec kolem vánoční sezóny, straší mě zas termín školního projektu, který musím odevzdat koncem ledna. A ty chvíle volna, které netrávím v kuchyni, nebo nad učením, nejraději proležím či prochodím na vedlejší Bluf pláži. Nějak se letos nedokážu přesvědčit, proč bych měla cestovat na jiné pláže či ostrovy v okolí, když naše okolí je přinejmenším stejně pěkné. Bocas oblast už jsem procestovala loni a zatím necítím potřebu to opakovat.

Takže když uvažuji, jak využiji své dny volna, má pozornost se obrací mimo ostrovy. Je na čase prozkoumat další část Panamy. Nakonec má volba padá na Boquete. Není to odsud daleko a většina našich klientů, kteří tudy projížděli, pějí o tomhle místě jen chválu. Takže si beru 5 dní volno a vyrážím za dalším dobrodružstvím.

"Není odsud daleko" je ve Střední Americe dost relativní pojem. Překonat vzdušných 80km mi bude trvat téměř 6 hodin. Nejprve taxi do Bocas, vodní taxi do Almirante a pak 4 hodiny autobusem do Davidu, města ležícího téměř u Pacifiku. Tuhle cestu už jsem absolvovala loni, takže se vybavuji předem. Plechovku s coca-colou si preventivně kupuji už v Bocas. Minibus musí na trase mezi dvěma pobřežími překonat hornatou oblast, takže většinu cesty krouží v zatáčkách, nahoru, dolu, nahoru, dolu.. Cola mi na rozhoupaný žaludek zabírá spolehlivě. V Davidu přestupuji do posledního autobusu, který mě po další hodině konečně přiváží do cíle. Vystupuji na malém náměstíčku a můj hostel nacházím přímo naproti zastávce. Tak tady nezabloudím.

Boquete je malé městečko uprostřed pevniny, ležící uprostřed hor poblíž kostarických hranic. Díky své horské poloze má unikátní klima, které nenajdete nikde jinde v Panamě. Je tu o poznání chladně a přijemněji se zde dýchá. No, já osobně se raději dusím na našem přetopeném ostrově, protože za zimou jsem tedy rozhodně nepřijela. Ale spousta lidí má asi jiný názor, protože tahle oblast je plná expatů. Tedy cizinců, kteří se rozhodli přesídlit do Panamy. Většinou amíci, co si zde užívají důchod.

Specialitou této oblasti je místní káva. Boquete je obklopené kávovými plantážemi a pěstuje se tu jedna z nejlepších káv na světě. Pokud si budete chtít koupit domů místní kávu Gesha, bude vás to stát cca 3 500,- za jednu libru (necelé půl kilo). V jedné místní kavárně jsem ji objevila v nabídce. Jeden šálek za 9 dolarů, tedy zhruba 180 Kč. Což není zas tolik, kdekoli jinde byste údajně zaplatili dvojnásobek. A když o tom přemýšlím, je to jak dát si dvě kafe ve Starbucks. O vlastní dojmy se s vámi bohužel nepodělím, zavřeli mi před nosem.

První den aspoň otestuji místní pekárnu. Sehnat dobré pečivo je ve Střední Americe obtížné, lokální kuchyně ho nahrazuje rýží a fazolemi. Boquetská pekárna je ale proslulá. Jedna americká právnička hodila kariéru za hlavu a raději sem přijela péct chleba. A dobře udělala. Její podnik Sugar and Spice má první pozici na Trip adviseru a je tu většinu dne plno. Objednávám si zapečený sendvič Volcano s krůtím masem a sýrem a je to zřejmě nejlepší sendvič mého života. Tajemství, jak udělat takhle úžasnou kůrku na ciabatě, by mě fakt zajímalo.

Plná sezóna

Tesoro Escondido. Návrat sem byl něco jak příjezd na chalupu. Prostě místo, o kterém máte pocit, že tak dobře znáte a cítíte se tam okamžitě jak doma. Taky se tu se mnou po příjezdu nikdo moc nemazlil. Monica mě sice přiběhla obejmout k taxi a říct mi, "Díky bohu, že jsi konečně tady", ale hned zase utíká zařizovat další věci. Jsou 3 dny před koncem nového roku, jsme obsazení, takže blázinec.

Mám za sebou více než 30 hodinovou cestu a v časovém pásmu, z kterého jsem se ještě neaklimatiovala, je nyní půlnoc. Takže jsem zralá tak akorát na sprchu a postel. Ale když vidím ten frmol v kuchyni, je mi jasné, že v tomhle stejně neusnu. Takže vyhrabuji svou loňskou zástěru a vrhám se do svého dalšího kuchařského dobrodružství.

Moc věcí se tu nezměnilo. Oceán je stále stejně divoký a hlučný, zdejší vegetace stále neuvěřitelně zelená a kolibříci pořád ještě milují ten rozkvetlý keř pod naším balkonem. Ale pár změn jsem tu taky zaznamenala. Tak schválně, kdo najde rozdíl oproti loňsku na téhle fotce?

No jo, letos tu máme kolem o poznání více opic. Loni se tu sice při své cestě kolem ostrova taky občas zastavily, ale většinou se zdržely dva dny a pokračovaly dále. Letos se tu ale rozhodly usídlit dlouhodobě. Samozřejmě naši hosté jsou nadšení. No komu by se nelíbilo objednat si v lednu k snídani míchaná vajíčka, sednout si s nimi na terasu s výhledem na nádherný Karibik a pozorovat opice ládující se na vedlejším stromě výhonky, zatímco jejich mrňata si vyrábí provizorní houpačku z pružné větve? Ovšem každá zábava něco stojí. Tihle srandovní tvorové na fotce jsou howler monkies, neboli vřešťani. Slyšeli jste někdy vřeštět vřešťana? A slyšeli jste někdy vřeštět deset vřešťanů najednou? Kam se hrabe hejno splašených kojotů... takže pokud se zrovna rozhodnou usídlit na stromě poblíž vašeho pokoje, garantuji vám, že budík na pátou hodinu ranní nepotřebujete.

Kromě vřešťanů tu máme ještě poblíž tlupu kapucínů, kteří se zdržují poblíž nedaleké Bluff pláže. Jsou víc plaší, lidská přítomnost je většinou rozruší (narozdíl od vřešťanů, kteřím jsou lidé naprosto ukradení), ale zároveň jsou zvědaví jak.. no jako opice, to se rozumí. Když se tu každé ráno před snídaní pokouším o cosi jako běh podél pláže, nenápadně mě šmírují mezi větvemi a zdá se, že ze mě mají děsnou srandu. Což celkem chápu...

Panama 2013

Když jsem chystala svůj letošní úprk před evropskou zimou, snažila jsem se odrážet všechny dotazy typu: "Budeš zase blogovat, že?". Neměla jsem to v úmyslu. Vracím se zpět do Bocas. Místa, kde je jen džungle, pláže a jedna malá eco lodge. A o tom všem už jsem přece psala loni..

Ale nakonec se nechávám přemluvit a pár postřehů z letošní výpravy za teplem přeci jen přidám. Kromě Bocas jsem letos podnikla i několikadenní výpravu do vnitrozemí Panamy, která myslím stojí za zaznamenání.

Tak pěkně od začátku: Z Prahy odlétám 27. prosince, opět s Condorem. Mezipřistání je tentokrát v Dominikánské republice. Období mezi svátky ve spojení s touto turisticky oblíbenou destinací dělá své. Letadlo je nacpané k prasknutí. Takže na nějaké pohodlné rozvalení se přes tři sedačky jak loni mohu pěkně zapomenout. Naštěstí jsem mrňous s miminkovskými reflexy (po večeři usínám po třetím zhoupnutí), takže 15 hodin v letadle přežívám celkem v pohodě.

Pobyt v Panama City tentokrát krátím na minimum, plánuji se zde zdržet až cestou zpět. Monica mi zaplatila letenku na ostrov, chce mě tam dostat co nejdříve, takže dobružnou cestu autobusem tentokrát vynechám. A musím se sama poklepat po rameni (když to nikdo jiný neudělá), rok mého ne příliš intenzivního samostudia španělštiny je znát. Cestou z jednoho letiště na druhé jsem schopná vést s taxikářem jednoduchou konverzaci na téma fotbal (tomu se zde nedá vyhnout a vůbec mě nepřekvapuje, že i o tom českém toho ví víc než já), focení (během řízení mi zvládá ukázat a popsat celou kolekci ve svém Blackberry a nijak ho neznervózňuje, že při tom sedím na zadní sedačce). No a také o nelehkém údělu panamského taxikáře. Při loučení už mě líbá jak starou dobrou známou, dostávám vizitku a slibuji, že se při cestě zpět se určitě ozvu, aby pro mne zorganizoval exkurzi po městě. Je prima být zpět v téhle úžasné zemi.

Místní lety probíhají z malého letiště Albrook a čekání zde patří k nejúnavnější části celé cesty. Dorážím sem už v osm ráno, ale můj let je plánován až na pátou odpoledne. Pokouším se dostat do nějakého dřívějšího letadla, ale je hlavní sezona a tudíž všechny lety beznadějně plné. Při průzkumu letiště se moc nenachodím. Jedna hala, jedno bistro, kavárna a novinový stánek. Za 2 hodiny jsem už znuděná testováním místní kávy a zákusků, navíc mě dostává únava po dlouhé cestě. Vím, že nedaleko je velké nákupní centrum, kde jsem byla loni a kde by snad dalo zabavit lépe. Jenže jakmile vylezu z letiště, všude kolem vidím jen asfaltové silnice a staveniště. Procházka po rozpálené silnici v mém teplém evropském oblečení, s krosnou na zádech a 50C na slunci... to by bylo moc i když nejsem kardiak. Takže to vzdávám a vracím se zpět a dávám si další kus mrkvového dortu..

Když konečně dosedáme s naším malým letadýlkem v Bocas, pro změnu zase leje jak z konve. Déšť je tu věc obvyklá, tudíž jsou zde ni patřičně připraveni. Při výstupu z letadla pro každého z nás přibíhá zřízenec s velkým deštníkem. Místní letiště je kouzelné, jak vystřižené z nějakého filmu. Jedna malá místnůstka, kam se osazenstvo našeho letadla (cca 20 lidí) sotva vleze. Nejsou tu ani lavice, takže čekání na zavazdla trávíme ve stoje pozorováním volavek, které si na letišti hrají v dešti. Samozřejmě tu neexistuje nic, jako jezdící pásy, vyložené kufry se jednoduše prohazují okénkem ve zdi přímo mezi pasažéry. Vítejte v Karibiku!