Přesun do San José, Kostarika, 3. den, 27.1.2012

Už taxikář v Panama City mne varoval, že cestovat do Kostariky autobusem, bude náročné. A měl pravdu. Na druhou stranu, určitě je to zážitek. Samozřejmě musíte být připraveni, že jste ve Střední Americe a všechno tady probíhá jinak, většinou pomaleji, než v uspěchané střední Evropě. Také se nesnažte hledat v místních systémech logiku. Proč například s jízdenkou na autobus, kterou jste si koupili přes internet, musíte stejně ještě vystát frontu u přepážky Tica-busu, aby vám na ní dali ještě razítko? A stejně jako v Puerto Ricu, i tady jim zamrzá systém, takže čekáte ve frontě více než hodinu a autobus proto nabírá půlhodinové zpoždění. Nebylo by jednoduší jít rovnou k autobusu, když elektronická jízdenka obsahuje číslo sedačky, autobus je plný a jakékoli falšování je tedy nereálné? Proč? Prostě proto. Neptej se a radši se soustřeď na to pozitivní. Třeba, že se nikdo nestrká, nerozčiluje, necítí potřebu vyjádřit svůj názor na služby dopravce a dělat zbytečné dusno. A koneckonců, autobus přijíždí do Kostariky přesně podle plánu, takže s takovými drobnostmi už se tu evidentně počítá.


V autobuse získávám sedačku u okýnka. A tentokrát dvojnásob oceňuji výhody své mrňavosti, protože i při svých 160cm se tam směstnávám tak, tak. Mezi koleny a přední sedačkou by mi nepropadl ani chlup. Smiřuji se s tím, že příštích 15 hodin mohu na svůj oblíbený posed s nohou přes nohu zapomenout, neb by to žádalo výkon hodný hadí ženy. Ještě větší zábavu si musí užívat můj soused, téměř dvoumetrový černoch. Jeho roztažená kolena zasahují do mého prostoru a já se nemohu zlobit, jinou šanci ten ubožák nemá. Nakonec ale konstatuji, že určitě musí pravidelně praktikovat jógu, nebo něco podobného, protože v téhle děsné pozici zvládá celou cestu téměř bez hnutí. Neuvěřitelné.


Těsně před odjezdem sleduji, jak místní začínají vybalovat z igelitových tašek svetry a deky a za chvíli mi dochází proč. Venku je nádherných 27C, ale Panamci milují klimatizaci a já z hrůzou zjišťuji, že příštích 15 hodin budu muset absolvovat v pojízdné ledničce. Ještě, že jsem si z důvodu nedostatku místa obula trekové boty, ale ten propínací svetírek s velkým V výstřihem, moc nezahřeje. Zavírám průduch klimatizace nad svou sedačkou a v nestřežené chvíli, když soused usnul, i ten jeho. Ale je mi to houby platné. Fouká, čert ví odkud, dál.


Soused se jmenuje Rigoberto a já s ním využívám další příležitost procvičit španělštinu. Dozvídám se, že je z Panamy a do Kostariky jede podepsat kontrakt na nákup 40 kamionů pro svou firmu. 15 hodin v autobuse tam, podepíše kontrakt a hned večer nasedá do autobusu na další 15 hodinovou cestu zpět. Tak tomu říkám pracovní odhodlání. On zas nemůže pochopit, že jako ženská cestuji sama. "To tě manžel pustí? :)  Vysvětluji mu, že plánuji v Kostarice a později i v Panamě pomáhat jako dobrovolník. Když se později ptá na mé povolání, najednou mu je to jasné: "Ty jsi křesťanská misionářka!?" No jasně, proč bych jinak měla pracovat bez nároku na mzdu :)


Přechod hranic z Panamy do Kostariky je také zážitek sám o sobě. Fronta, kterou musíte vystát, abyste získali od Panamců výstupní razítko do pasu, překoná ty, které jsme za komunistů stáli na banány, nejméně desetkrát. O 500 metrů dál pak vystojíte další frontu naopak na vstupní razítko do Kostariky a pak už na vás čeká jen poslední fronta na celní kontrolu toho prokletě těžkého batohu. A v tu chvíli oceníte dlouhou dobu ztrávenou v autobuse, protože se tím pádem už mezi sebou znáte a vždy se najde někdo, kdo se rád ujme chudáka turisty, aby ho zdárně provedl touto zmatečnou procedurou.


Při příjezdu do Kostariky se rozední a já tak mohu pozorovat okolí. A je na co se koukat. Všude neuvěřitelné množství zeleně. Palmy obsypané kokosy, banánové plantáže, hory.. Při přejezdu jednoho mostu jen tak mimoděk pohlédnu dolů na řeku a padne mi brada. Krokodýl, co se tam sluní na břehu není rozhodně žádný drobek, musí mít dobré 2 metry. No dobrá, tady si asi rozmyslím, kam se vydám na procházku :). Při cestě míjíme spoustu stánkařů prodávající ovoce a zeleninu. Hodně manga, které jsem včera v Panamě, vůbec neviděla a to nejlepší, zahlédla jsem i papáji! Tak ty si určitě ujít nenechám.


Jak je Kostarika nádherná, tak je ošklivé její hlavní město. Jak jsem psala včera, na města si nepotrpím a San José mi přijde ještě horší, než Panama City. A také o dost dražší. A studenější (22C). V hostelu platím 14$ za nocleh bez snídaně (je tedy luxusnější, než ten včera a na pokoji jsme jen 3 ženské) a jdu hledat autobusové nádraží, odkud bych zítra měla vyrazit směr Quepos.

Pohled z balkonu hostelu Casa Colon

Opět mám pocit, že středoamerikánci nedělají nic jiného než nakupují, ulice lemuje jeden obchod vedle druhého. Všichni z nich pokřikují na obrovské množství kolemjdoucích, auta troubí a celé to vytváří atmosféru obrovského chaosu a hluku. Už abych byla odsud. Míjím i stánek s papájou, jenže v tomto hostelu není kuchyňka a chybí mi tu Jana, která by určitě hned pohotově vylovila ze své kabelky talířek a nůž :) Tak snad bude k dostání i v Puriscalu.
Nádraží jsem nakonec našla, ale nástupiště do Queposu ne. Nevadí. Od Alexe vím, že vyjíždět by měl v 12md a tak už se zítra vyptám.

Baruš, našla jsem tu i Desigual! Vtipné na tom je ale to, že uvnitř prodávají boty úplně jiných značek v krabici od Desigualu :)