La Aldea restaurante, 5. den, 29.1.2012

Můj pokoj nemá skutečná okna. Jen jakési okenice. Rozhoduji se nechat je přes noc otevřené. Výhled i všechny ty zvuky mi přijdou neskutečně exotické, člověk tu skutečně žije uprostřed přírody v tom nejčistším slova smyslu. Není se tu čeho bát. Žádné dveře tu nemají zámek. Proč taky. Žijeme na konci světa v malé komunitě, kde každý každého zná. Kriminalita se tu asi nevyskytuje.

Až se vydáte do La Aldea restaurante, určitě neočekávajte žádný luxus. Jednoduchá otevřená restaurace, bar a neskutečně krásný výhled na blízký národní park La Cangreja.

Výhled z terasy restaurace

Za barem je malá kuchyňka. Ne, La Creuset nádobí tady určitě nenajdete. Zato kávu vám tu připraví v tomto úžasném překapávači.

Nad kuchyňkou je malý ubytovací prostor pro rodinu (do bytu jim nelezu, ale víc jak 2 místnosti to být nemohou). A po schodech sejdete k nedávno dostavěným 2 místnostem pro návštěvy a dobrovolníky. Jedna z nich se stává na příští měsíc mým domovem. V pokoji mám palandu, jednu další postel, sprchu (samozřejmě jen se studenou vodou, jako zatím všude během mé cesty) a vrchol luxusu, splachovací záchod. 

To je vše. Žádné skříně, ani police. Nad touhle truhlařinou by Standík určitě zalomil ruce. Nikde nic netěsní, prkna jsou stlučena, jak to kterému dobrovolníkovi vyšlo. Jenže tohle tu asi nikoho netrápí, průvan není problém dne. A koneckonců, takovýhle výhled každé nepohodlí vynahradí.

Většinu dne tu všichni tráví pohromadě, ve venkovní restauraci. Je tu dokonce i televize a PC, takže dovnitř se chodí opravdu jen vyspat.

Také jsem se dnes seznámila se svým sousedem. Domácí mu kousek od dveří občas nechávají zbytky ovoce a podobně jako já, miluje prý papáju. Alex mne před ním varoval, že se s ním mohu setkat, tak ať se nepolekám. A skutečně, netrvalo ani 10 minut a já při cestě do pokoje potkávám zvířátko, které jsem předtím asi nikdy neviděla. Velikostí připomíná jezevce a ve španělštině se ho nazývají pizote. (Give away: Kdo zjistí jeho české jméno, vyhrává půl kila originálního kostarického kakaa). Pizote je neskutečně sladký a neskutečně oprsklý. Láduje se papájou, až se mu dělají boule za ušima a z mé přítomnosti si velkou hlavu nedělá. Jen mě zvědavě okukuje. Pokud na něj vysloveně nezadupete, nechá si líbit i pár fotek s bleskem. Za hodinu ho Alex přistihuje na baru, kde už mezitím stihl spořádat půlku vystaveného ananasu. Na takové malé zvířátko má neuvěřitelný apetit. Nepohrdne prý ani masem a taky pro strach má uděláno. Nedávno se popral se dvěma Alexovými psy a ti z toho vůbec nevyšli dobře. Však taky má náš pizote kožíšek samý šrám.

Co se týká papáji. Tak ta tu roste jako plevel. Jednu mám přímo vedle okna. A Alex má zralých plodů plnou lednici. Nádhera.