Ráno začíná opět výtečně. Vyrážím do města koupit snídani. Kousek od hotelu je krámek, v kterém připravují všechny možné i nemožné druhy čerstvých džusů. Půl litru za 1000 colonů (asi 2$). Mimochodem voda je tu drahá, půl litru koupíte za 750 colonů. Dobře dělají, proč platit zbytečně za plasty, když mají výbornou kohoutkovou (piji ji běžně bez jakýchkoli následků). Takže si objednávám mango – fresa – piňa (mango, jahody, ananas). Slečna přede mnou mixuje ovoce a celý kelímek poté strká do jakéhosi zařízení, které ho neprodyšně zavíčkuje folií. Pak už do něj jen zapíchne brčko a Here you are! Chytré, tímto způsobem se jen tak nepobryndáte. Pokud ovšem nejste já!
Nejprve jsem pro vás pořídila tuto fotku mé úžásné snídaně.
Abych vzápětí zakopla o schod a při pádu třískla kelímkem o chodník. Zařízení funguje, víčko vydrželo. Kelímek ovšem ne. A když řeknu, že jsem měla tekuté mango až za ušima, není to fráze. Opravdu tam bylo. A taky na triku, kalhotách i tašce.. A tak jsem se hned po ránu opět stala centrem pozornosti místních.
Mohla jsem si gratulovat, že jsem ještě nestihla check-out v hostelu a měla se kam jít osprchovat a převléct.
Cesta za Alexem se trochu komplikuje. Na nádraží mi jakýsi místní sděluje, že autobus do Queposu odjíždí z jiného terminálu a hned se na mne vrhají taxikáři, že mne tam odvezou. 3000 colonů se mi zdá hodně. Proto odmítám a volím náhradní řešení. Sedám do autobusu do Puriscalu, odkud by měli 2x denně odjíždět spoje směr Mastatal.
V Puriscalu se doptávám na přestup, prý odjíždí v 13:00. Na zastávce už se kupí místní a v 12:50 přijíždí autobus. Podobný těm, jaké jsem obdivovala v Panamě, jen ne tak barevný. Jedná se prý o staré americké školní autobusy. Než se do něj všichni srovnáme, trvá to 50 minut. A já si začínám připadat, jak skutečný dobrodruh. Autobus je nacpaný k prasknutí, všichni vláčí plné tašky a krabice se zásobami pořízenými ve městě, k dokonalé atmosféře mi schází už jen ty kdákající slepice. Zastávky tu neexistují. Nad okny je podélně natažen provázek, za který zatáhnete a rozsvícené světýlko upozorni řidiče, že chcete vystoupit. Stavíme proto i po 200 metrech, každý se nechá vysadit přímo před domem. Projíždíme horami, z jedné strany příkrý sráz, z druhé strany stráň, podél cesty sem tam zasazeny malé domečky, či restaurace. Cesta je jen udusaný štěrk a samá zatáčka, nejedeme rychleji než 20 km/h. Občas je část stržená sesuvem půdy a tak s obavou sleduji hluboký sráz a doufám, že řidič ví, co dělá. Později mi Alex vypráví, jak nedávno vytahoval své sousedy. Naštěstí se zasekly v husté džungli, která je všude kolem, takže to skončilo jen pár zlomeninami. Cestou zahlédnu kolibříka. Ani jsem netušila, že se vyskytují i v této oblasti. Takový hyperaktivní větší motýl. A pak nám nad autobusem přelétne papoušek ara. Kostarika je ráj pro ornitology a já začínám chápat proč.
Autobus zastavuje a Alex mi vybíhá naproti. Říká, že autobus do Queposu dnes vůbec nejel, takže je dobře, že jsem se nenechala umluvit taxikáři na ten přesun.
Seznamuji se s rodinou a restaurací La Aldea. Je tu Alexova žena Mel, syn Joseph, švagrová a matka.
Odkládám si věci a s nadšením kývu na dotaz, jestli mám hlad. Jsou 4 a já ještě neobědvala. Dostávám typické kostarické jídlo, pinto, tedy rýži s černými fazolemi. K tomu vepřové. Bůček obvykle moc nemusím, ale tady je osmažený téměř na škvarky a chutná moc dobře. Navrch se to zalévá takovým kyselým salátem z cibule, paprik, banánů a koriandru. K dispozici je i sklenice s naloženou zeleninou a spoustou feferonek, pokud máte rádi picante. Spořádám to do posledního zrnka rýže.
Kousek od naší restaurace La Aldea je vstup do národního parku a já mám ohromné štěstí, protože právě dnes tam probíhá párty pro místní, která se koná jen jednou ročně. Jasně, že chci jít taky! Alexovo auto má sezení jen pro 2, takže já se švagrovou a Alexovou matkou musíme na korbu. Cesta je lepší jak lekce power platu, mám poctivě naklepanou každou část těla.
Po výstupu nás vítá na blízkém stromě tukan. Tedy nedoufala jsem, že zahlédnout je bude takhle snadné. Později se tu producírují další 4 a opět kolem prolétá ara. Je to tu vážně jak v ráji.
Celá akce začíná mší. Kostel místním vzala voda, zastane ho přistřešek a podium pro kněze. Obyvatel Santa Rosy je asi 100, každý tu každého zná a já je sleduji, jak společně zpívají během mše (připomíná to naše odrhovačky J), zezadu do toho řve džungle, zapadá slunce a emoce pracují na plno.
Po mši se podává jídlo. Mel mi vysvětluje, že toto je typické indiánské jídlo, které se připravuje jen pro speciální příležitosti. Směs zeleniny a kousek tuňáka, rýže a jakási kaše z kukuřice, to vše zabalené v banánovém listu a uvařené. K pití je káva, pro děti refresco (naše šťáva) a pro dospělé chicha. Další specialita. Indiánský alkoholický nápoj vyrobený z kukuřice a cukrové třtiny. Kořalka to nebude, spíš mi to vzdáleně připomíná náš burčák.
Vypiji s Mel 2 chichi a i s díky přijímám nabídku, že mi jídlo zabalí sebou a dostanu ho až k snídani. Po té obrovské porci pinta se do mne už při nejlepší vůli nic nevejde.
Kolem sedmé na mne padá únava, tak s povděkem přijímám, že se party moc nerozjela a po konzumaci jídla se všichni začínají rozcházet. Po návratu se loučím a zalézám do postele. Otevřenými okny ještě chvíli pozoruji nebe s milionem hvězd a za křiku džungle usínám..
Žádné komentáře:
Okomentovat