La comida, 6. den, 30.1.2012

Žijeme tu v souladu s přírodou, vstává se s východem slunce, tedy v šest. Díky časovému posunu se tomuto režimu bez problému přizpůsobuji. Celá rodina se schází na terase, uvaří se kafe a k němu podávají jakési místní sušenky. Žádný spěch, maňána.

Když se trochu rozkoukáme, jde se připravovit skutečná snídaně. Tedy samozřejmě gallo pinto a něco. Gallo pinto se tu jí téměř nepřetržitě, k snídani, k obědu i k večeři. Máte-li chuť jíst jako typická tica rodina (jak se tu kostaričané nazývají), nejprve si uvařte zvlášť rýži a fazole (měli by být černé, ale naše červené budou taky ok). Pak už jen na pořádné litinové pánvi osmažte cibulku, přidejte rýži a fazole i s trochou vody, v které se vařily. Pořádně to okuřte, ať se vše pěkně přichytává a za občasného promíchání smažte cca 10 min. Alexova mamka ještě přidá nadobno nakrájenou červenou papriku a koriandr. Hotovo. K snídani podávejte se smaženým vajíčkem, k obědu s vepřovým, no a k večeři třeba se smaženýma tortillama. Na stůl také nezapomeňte postavit mísu salátu (nejlépe z vařených nezralých banánů) a sklenicí nakládaných chilli paprik. Každý ať si naloží dle chuti.

Dnes ovšem Mel musela ráno odjet do Puriscalu na kontrolu k lékaři a tak se kuchyně ujímám já a její sestra. Ta je z Nikaragui a chce mi představit jejich typické jídlo, melo christiano.  A kdo hádá, že jeho hlavní složkou je rýže a fazole, má bod J. Jen na rozdíl od pinta se na cibulce osmažená rýže vaří společně s vařenými fazolemi a cca v polovině varu se přidají osmažená nakrájená rajčata a červená paprika. Výsledek by měl být také celkově tekutější, taková hustší polévka.

Já mám v plánu buchty s mákem, který jsem dovezla z ČR. Jenže v téhle domácnosti se najde jen cca 20 dkg mouky, pečivo tu moc nefrčí. Místní jsou chudí, základem kuchyně je tu právě jen rýže, fazole a to co dá okolní příroda (plus půl čuníka v mrazáku :). Na guláš mi chybí hovězí. Nakonec nacházím brambory, tak budou bramboráky.

Musím si je pochválit, povedli se. Místní uznali, že je to pro ně něco naprosto exotického (což musí být asi všechno, kromě rýže a fazolí J), ale nějaké nadšení pozoruji jen u Mel. Trochu se cítím, jako když před českého konzervativního chlapa postavíš místo guláše se šesti thajské kari s krevetami J.

Mel mi slíbila přivést ve středu z Puriscalu mouku, tak na nich otestuji ještě ty buchty. Třeba sladké zaboduje lépe.

Odpoledne se Alex rozhodne opravit cestu k mé místnosti. Začne tím, že mačetou vyseká banánovníky před mým oknem a s nadšením mne volá, ať se jdu podívat, jak budu mít teď krásný výhled. No jo, opravdu mám teď okolní kopce jak na dlani. Jenže mne výhled na banánovníky vůbec nevadil. Alex moc nechápe, že mi ten „plevel“ připadal atraktivní, ale uklidňuje mne, že do měsíce tam dorostou nové, stejně vysoké, jako ty předchozí.

A pak se seznamuji s dalším sousedem. Ale zdaleka není tak sladký, jako pizote (s kterým už jsme téměř kamarádi). Nejsem žádný srab, ale před škorpiony mám přeci jen respekt. Alex ho našel zalezlého mezi ztrouchnivělými dřevy přímo před vchodem do mého pokoje. Slibuje, že pokud by mě náhodou seknul, má na to léky, takže to odnesu jen 3hodinovou bolestí bez nutnosti jet do nemocnice. Tak aspoň že tak. Každopádně, tenhle už mi už určitě neublíží (o jeho osudu vzhledem k přecitlivělosti některých mých kamarádů vůči právům zvířat (viď, Eri J) raději pomlčím).

La Aldea restaurante, 5. den, 29.1.2012

Můj pokoj nemá skutečná okna. Jen jakési okenice. Rozhoduji se nechat je přes noc otevřené. Výhled i všechny ty zvuky mi přijdou neskutečně exotické, člověk tu skutečně žije uprostřed přírody v tom nejčistším slova smyslu. Není se tu čeho bát. Žádné dveře tu nemají zámek. Proč taky. Žijeme na konci světa v malé komunitě, kde každý každého zná. Kriminalita se tu asi nevyskytuje.

Až se vydáte do La Aldea restaurante, určitě neočekávajte žádný luxus. Jednoduchá otevřená restaurace, bar a neskutečně krásný výhled na blízký národní park La Cangreja.

Výhled z terasy restaurace

Za barem je malá kuchyňka. Ne, La Creuset nádobí tady určitě nenajdete. Zato kávu vám tu připraví v tomto úžasném překapávači.

Nad kuchyňkou je malý ubytovací prostor pro rodinu (do bytu jim nelezu, ale víc jak 2 místnosti to být nemohou). A po schodech sejdete k nedávno dostavěným 2 místnostem pro návštěvy a dobrovolníky. Jedna z nich se stává na příští měsíc mým domovem. V pokoji mám palandu, jednu další postel, sprchu (samozřejmě jen se studenou vodou, jako zatím všude během mé cesty) a vrchol luxusu, splachovací záchod. 

To je vše. Žádné skříně, ani police. Nad touhle truhlařinou by Standík určitě zalomil ruce. Nikde nic netěsní, prkna jsou stlučena, jak to kterému dobrovolníkovi vyšlo. Jenže tohle tu asi nikoho netrápí, průvan není problém dne. A koneckonců, takovýhle výhled každé nepohodlí vynahradí.

Většinu dne tu všichni tráví pohromadě, ve venkovní restauraci. Je tu dokonce i televize a PC, takže dovnitř se chodí opravdu jen vyspat.

Také jsem se dnes seznámila se svým sousedem. Domácí mu kousek od dveří občas nechávají zbytky ovoce a podobně jako já, miluje prý papáju. Alex mne před ním varoval, že se s ním mohu setkat, tak ať se nepolekám. A skutečně, netrvalo ani 10 minut a já při cestě do pokoje potkávám zvířátko, které jsem předtím asi nikdy neviděla. Velikostí připomíná jezevce a ve španělštině se ho nazývají pizote. (Give away: Kdo zjistí jeho české jméno, vyhrává půl kila originálního kostarického kakaa). Pizote je neskutečně sladký a neskutečně oprsklý. Láduje se papájou, až se mu dělají boule za ušima a z mé přítomnosti si velkou hlavu nedělá. Jen mě zvědavě okukuje. Pokud na něj vysloveně nezadupete, nechá si líbit i pár fotek s bleskem. Za hodinu ho Alex přistihuje na baru, kde už mezitím stihl spořádat půlku vystaveného ananasu. Na takové malé zvířátko má neuvěřitelný apetit. Nepohrdne prý ani masem a taky pro strach má uděláno. Nedávno se popral se dvěma Alexovými psy a ti z toho vůbec nevyšli dobře. Však taky má náš pizote kožíšek samý šrám.

Co se týká papáji. Tak ta tu roste jako plevel. Jednu mám přímo vedle okna. A Alex má zralých plodů plnou lednici. Nádhera.

lCesta do Santa Rosy, 4. Den, 28.1.2012

Ráno začíná opět výtečně. Vyrážím do města koupit snídani. Kousek od hotelu je krámek, v kterém připravují všechny možné i nemožné druhy čerstvých džusů. Půl litru za 1000 colonů (asi 2$). Mimochodem voda je tu drahá, půl litru koupíte za 750 colonů. Dobře dělají, proč platit zbytečně za plasty, když mají výbornou kohoutkovou (piji ji běžně bez jakýchkoli následků). Takže si objednávám mango – fresa – piňa (mango, jahody, ananas). Slečna přede mnou mixuje ovoce a celý kelímek poté strká do jakéhosi zařízení, které ho neprodyšně zavíčkuje folií. Pak už do něj jen zapíchne brčko a Here you are! Chytré, tímto způsobem se jen tak nepobryndáte. Pokud ovšem nejste já!

Nejprve jsem pro vás pořídila tuto fotku mé úžásné snídaně.

Abych vzápětí zakopla o schod a při pádu třískla kelímkem o chodník. Zařízení funguje, víčko vydrželo. Kelímek ovšem ne. A když řeknu, že jsem měla tekuté mango až za ušima, není to fráze. Opravdu tam bylo. A taky na triku, kalhotách i tašce.. A tak jsem se hned po ránu opět stala centrem pozornosti místních.

Mohla jsem si gratulovat, že jsem ještě nestihla check-out v hostelu a měla se kam jít osprchovat a převléct.

Cesta za Alexem se trochu komplikuje. Na nádraží mi jakýsi místní sděluje, že autobus do Queposu odjíždí z jiného terminálu a hned se na mne vrhají taxikáři, že mne tam odvezou. 3000 colonů se mi zdá hodně. Proto odmítám a volím náhradní řešení. Sedám do autobusu do Puriscalu, odkud by měli 2x denně odjíždět spoje směr Mastatal.

  V Puriscalu se doptávám na přestup, prý odjíždí v 13:00. Na zastávce už se kupí místní a v 12:50 přijíždí autobus. Podobný těm, jaké jsem obdivovala v Panamě, jen ne tak barevný. Jedná se prý o staré americké školní autobusy. Než se do něj všichni srovnáme, trvá to 50 minut. A já si začínám připadat, jak skutečný dobrodruh. Autobus je nacpaný k prasknutí, všichni vláčí plné tašky a krabice se zásobami pořízenými ve městě, k dokonalé atmosféře mi schází už jen ty kdákající slepice. Zastávky tu neexistují. Nad okny je podélně natažen provázek, za který zatáhnete a rozsvícené světýlko upozorni řidiče, že chcete vystoupit. Stavíme proto i po 200 metrech, každý se nechá vysadit přímo před domem. Projíždíme horami, z jedné strany příkrý sráz, z druhé strany stráň, podél cesty sem tam zasazeny malé domečky, či restaurace. Cesta je jen udusaný štěrk a samá zatáčka, nejedeme rychleji než 20 km/h. Občas je část stržená sesuvem půdy a tak s obavou sleduji hluboký sráz a doufám, že řidič ví, co dělá. Později mi Alex vypráví, jak nedávno vytahoval své sousedy. Naštěstí se zasekly v husté džungli, která je všude kolem, takže to skončilo jen pár zlomeninami. Cestou zahlédnu kolibříka. Ani jsem netušila, že se vyskytují i v této oblasti. Takový hyperaktivní větší motýl. A pak nám nad autobusem přelétne papoušek ara. Kostarika je ráj pro ornitology a já začínám chápat proč.

Autobus zastavuje a Alex mi vybíhá naproti. Říká, že autobus do Queposu dnes vůbec nejel, takže je dobře, že jsem se nenechala umluvit taxikáři na ten přesun.

Seznamuji se s rodinou a restaurací La Aldea. Je tu Alexova žena Mel, syn Joseph, švagrová a matka.

Odkládám si věci a s nadšením kývu na dotaz, jestli mám hlad. Jsou 4 a já ještě neobědvala. Dostávám typické kostarické jídlo, pinto, tedy rýži s černými fazolemi. K tomu vepřové. Bůček obvykle moc nemusím, ale tady je osmažený téměř na škvarky a chutná moc dobře. Navrch se to zalévá takovým kyselým salátem z cibule, paprik, banánů a koriandru. K dispozici je i sklenice s naloženou zeleninou a spoustou feferonek, pokud máte rádi picante. Spořádám to do posledního zrnka rýže.

Kousek od naší restaurace La Aldea je vstup do národního parku a já mám ohromné štěstí, protože právě dnes tam probíhá párty pro místní, která se koná jen jednou ročně. Jasně, že chci jít taky! Alexovo auto má sezení jen pro 2, takže já se švagrovou a Alexovou matkou musíme na korbu. Cesta je lepší jak lekce power platu, mám poctivě naklepanou každou část těla.

Po výstupu nás vítá na blízkém stromě tukan. Tedy nedoufala jsem, že zahlédnout je bude takhle snadné. Později se tu producírují další 4 a opět kolem prolétá ara. Je to tu vážně jak v ráji.

Celá akce začíná mší. Kostel místním vzala voda, zastane ho přistřešek a podium pro kněze. Obyvatel Santa Rosy je asi 100, každý tu každého zná a já je sleduji, jak společně zpívají během mše (připomíná to naše odrhovačky J), zezadu do toho řve džungle, zapadá slunce a emoce pracují na plno.

Po mši se podává jídlo. Mel mi vysvětluje, že toto je typické indiánské jídlo, které se připravuje jen pro speciální příležitosti. Směs zeleniny a kousek tuňáka, rýže a jakási kaše z kukuřice, to vše zabalené v banánovém listu a uvařené. K pití je káva, pro děti refresco (naše šťáva) a pro dospělé chicha. Další specialita. Indiánský alkoholický nápoj vyrobený z kukuřice a cukrové třtiny. Kořalka to nebude, spíš mi to vzdáleně připomíná náš burčák. 

Vypiji s Mel 2 chichi a i s díky přijímám nabídku, že mi jídlo zabalí sebou a dostanu ho až k snídani. Po té obrovské porci pinta se do mne už při nejlepší vůli nic nevejde.

Kolem sedmé na mne padá únava, tak s povděkem přijímám, že se party moc nerozjela a po konzumaci jídla se všichni začínají rozcházet. Po návratu se loučím a zalézám do postele. Otevřenými okny ještě chvíli pozoruji nebe s milionem hvězd a za křiku džungle usínám.. 

Přesun do San José, Kostarika, 3. den, 27.1.2012

Už taxikář v Panama City mne varoval, že cestovat do Kostariky autobusem, bude náročné. A měl pravdu. Na druhou stranu, určitě je to zážitek. Samozřejmě musíte být připraveni, že jste ve Střední Americe a všechno tady probíhá jinak, většinou pomaleji, než v uspěchané střední Evropě. Také se nesnažte hledat v místních systémech logiku. Proč například s jízdenkou na autobus, kterou jste si koupili přes internet, musíte stejně ještě vystát frontu u přepážky Tica-busu, aby vám na ní dali ještě razítko? A stejně jako v Puerto Ricu, i tady jim zamrzá systém, takže čekáte ve frontě více než hodinu a autobus proto nabírá půlhodinové zpoždění. Nebylo by jednoduší jít rovnou k autobusu, když elektronická jízdenka obsahuje číslo sedačky, autobus je plný a jakékoli falšování je tedy nereálné? Proč? Prostě proto. Neptej se a radši se soustřeď na to pozitivní. Třeba, že se nikdo nestrká, nerozčiluje, necítí potřebu vyjádřit svůj názor na služby dopravce a dělat zbytečné dusno. A koneckonců, autobus přijíždí do Kostariky přesně podle plánu, takže s takovými drobnostmi už se tu evidentně počítá.


V autobuse získávám sedačku u okýnka. A tentokrát dvojnásob oceňuji výhody své mrňavosti, protože i při svých 160cm se tam směstnávám tak, tak. Mezi koleny a přední sedačkou by mi nepropadl ani chlup. Smiřuji se s tím, že příštích 15 hodin mohu na svůj oblíbený posed s nohou přes nohu zapomenout, neb by to žádalo výkon hodný hadí ženy. Ještě větší zábavu si musí užívat můj soused, téměř dvoumetrový černoch. Jeho roztažená kolena zasahují do mého prostoru a já se nemohu zlobit, jinou šanci ten ubožák nemá. Nakonec ale konstatuji, že určitě musí pravidelně praktikovat jógu, nebo něco podobného, protože v téhle děsné pozici zvládá celou cestu téměř bez hnutí. Neuvěřitelné.


Těsně před odjezdem sleduji, jak místní začínají vybalovat z igelitových tašek svetry a deky a za chvíli mi dochází proč. Venku je nádherných 27C, ale Panamci milují klimatizaci a já z hrůzou zjišťuji, že příštích 15 hodin budu muset absolvovat v pojízdné ledničce. Ještě, že jsem si z důvodu nedostatku místa obula trekové boty, ale ten propínací svetírek s velkým V výstřihem, moc nezahřeje. Zavírám průduch klimatizace nad svou sedačkou a v nestřežené chvíli, když soused usnul, i ten jeho. Ale je mi to houby platné. Fouká, čert ví odkud, dál.


Soused se jmenuje Rigoberto a já s ním využívám další příležitost procvičit španělštinu. Dozvídám se, že je z Panamy a do Kostariky jede podepsat kontrakt na nákup 40 kamionů pro svou firmu. 15 hodin v autobuse tam, podepíše kontrakt a hned večer nasedá do autobusu na další 15 hodinovou cestu zpět. Tak tomu říkám pracovní odhodlání. On zas nemůže pochopit, že jako ženská cestuji sama. "To tě manžel pustí? :)  Vysvětluji mu, že plánuji v Kostarice a později i v Panamě pomáhat jako dobrovolník. Když se později ptá na mé povolání, najednou mu je to jasné: "Ty jsi křesťanská misionářka!?" No jasně, proč bych jinak měla pracovat bez nároku na mzdu :)


Přechod hranic z Panamy do Kostariky je také zážitek sám o sobě. Fronta, kterou musíte vystát, abyste získali od Panamců výstupní razítko do pasu, překoná ty, které jsme za komunistů stáli na banány, nejméně desetkrát. O 500 metrů dál pak vystojíte další frontu naopak na vstupní razítko do Kostariky a pak už na vás čeká jen poslední fronta na celní kontrolu toho prokletě těžkého batohu. A v tu chvíli oceníte dlouhou dobu ztrávenou v autobuse, protože se tím pádem už mezi sebou znáte a vždy se najde někdo, kdo se rád ujme chudáka turisty, aby ho zdárně provedl touto zmatečnou procedurou.


Při příjezdu do Kostariky se rozední a já tak mohu pozorovat okolí. A je na co se koukat. Všude neuvěřitelné množství zeleně. Palmy obsypané kokosy, banánové plantáže, hory.. Při přejezdu jednoho mostu jen tak mimoděk pohlédnu dolů na řeku a padne mi brada. Krokodýl, co se tam sluní na břehu není rozhodně žádný drobek, musí mít dobré 2 metry. No dobrá, tady si asi rozmyslím, kam se vydám na procházku :). Při cestě míjíme spoustu stánkařů prodávající ovoce a zeleninu. Hodně manga, které jsem včera v Panamě, vůbec neviděla a to nejlepší, zahlédla jsem i papáji! Tak ty si určitě ujít nenechám.


Jak je Kostarika nádherná, tak je ošklivé její hlavní město. Jak jsem psala včera, na města si nepotrpím a San José mi přijde ještě horší, než Panama City. A také o dost dražší. A studenější (22C). V hostelu platím 14$ za nocleh bez snídaně (je tedy luxusnější, než ten včera a na pokoji jsme jen 3 ženské) a jdu hledat autobusové nádraží, odkud bych zítra měla vyrazit směr Quepos.

Pohled z balkonu hostelu Casa Colon

Opět mám pocit, že středoamerikánci nedělají nic jiného než nakupují, ulice lemuje jeden obchod vedle druhého. Všichni z nich pokřikují na obrovské množství kolemjdoucích, auta troubí a celé to vytváří atmosféru obrovského chaosu a hluku. Už abych byla odsud. Míjím i stánek s papájou, jenže v tomto hostelu není kuchyňka a chybí mi tu Jana, která by určitě hned pohotově vylovila ze své kabelky talířek a nůž :) Tak snad bude k dostání i v Puriscalu.
Nádraží jsem nakonec našla, ale nástupiště do Queposu ne. Nevadí. Od Alexe vím, že vyjíždět by měl v 12md a tak už se zítra vyptám.

Baruš, našla jsem tu i Desigual! Vtipné na tom je ale to, že uvnitř prodávají boty úplně jiných značek v krabici od Desigualu :)

Panama City, 2. den, 26.1.2012

Tak se zdá, že časový posun mi nedělá velké problémy. Večer jsem padla za vlast a spala až do svítání (našich 13:00). Po lívancích a kafi vyrážím obhlídnout okolí. Via Espana je plná obchodů. Evidentně pojem "konzumní společnost" funguje globálně. A podobně jako jinde, frčí tu hlavně boty a oblečky, ale také krámky s mobily a ledničkama.. Já se motala hlavně kolem stánků s ovocem a zeleninou. Doufala jsem, že bych tu mohla natrefit na svou oblíbenou papayu, kterou jsem od návratu ze Španělska neměla. Ale četla jsem, že dozrává v období dešťů, tedy v našem létě a evidentně místní stánkaři nechodí nakupovat do Makra jako u nás, ale prodávají opravdu jen sezonní produkty. Nu což, čerstvé melouny, ananasy a kvanta další zeleniny a ovoce, mne určitě strádat kurdějemi nenechají. Za půl dolaru jsem dostala od stánkaře na rohu porci vychlazeného anananasu a melounu. Chuť samozřejmě dokonalá.

Via Espana

Jinak mne Panama-City moc nezaujalo, podle očekávání. Nikdy jsem nebyla city-girl, na to mám Barbušu :).  Nejvíc mne baví místní autobusy. Tedy ty staré, celé pomalované a ukřičené. Kromě nic tu tedy jezdí i takové ty běžné nudné, co máme doma taky.

Panamci jsou opravdu přátelští. Někteří až moc. Typově sem vůbec nezapadám, takže se setkávám s mimořádnou pozorností, která se vyvíjí od poznámek "bella" či "bonita" až po výkřiky z projíždějících aut "I love youuuu". Nicméně až na jednoho "sociála", který si později neomaleně řekl o 5 dolarů, nikdo z nich nepřekročil hranici obtěžování. Takže milé čtyřicátnice a výše, cítíte-li potřebu zvednout si sebevědomí, Panama může být v tomto ohledu zábavnější, než hodiny u psychiatra :) 

Jako samotná ženská se tu cítím naprosto bezpečně. I když samozřejmě ostražitost vůči zlodějíčkům, kteří tu jako v každém velkém městě, číhají na zoufalé turisty, je určitě na místě.

 Tenhle pán zastavil místní dopravu a trval na tom, že si ho musím vyfotit.  Má to mít :)

Taky jsem si dnes ověřila, že úroveň mé španělštiny je opravdu mizerná. Ale koneckonců, proto jsem taky tady..

Další průzkum Panama-City možná zvládnu při zpáteční cestě. Zbytek dne trávím v hostelu nad školním projektem. A v 11 večer mi odjíždí autobus do Kostariky. 

Odlet za sluncem, Panama, 1. den, 25.1.2012

Tak je to tady. Odlétám. Těžko říct, jestli se těším, nebo ne, asi oboje. Tenhle výlet byl jeden z mých spontálních nápadů ovlivněných spoustou okolností, který se mi díky speciálním vnějším podmínkám podařilo dotáhnout do konce. Na moc věcí se těším. Ale taky jsem ještě nikdy neopustila Barčí na tak dlouhou dobu. Obě jsme to nesly dost emocionálně. Budeš mi chybět, sluníčko.


Cesta proběhla skvěle. Němci nesklamali, takže nejdelší, 10ti hodinový let s Condorem probíhal hladce. A jako bonus k tortelinám, polštářku a dece jsem taky získala dvousedačku u okýnka jen pro sebe a po dlouhé době tak zas ocenila výhody mé výšky (tedy spíš malosti). V pohodě jsem se na ní složila celá. Trochu se to zadrhlo jen v Puerto Ricu. Při přestupu do Panamy bylo potřeba si vyzvednout zavazadlo, projít byrokratickou procedurou spojenou se vstupem do US a pak se zas kompletně odbavit. Portorikánci cítili potřebu demonstrovat, jak to s tou jejich "maňána" povahou chodí, takže ty 3 hodiny na přestup téměř nestačily. Naštěstí po roce života v Barceloně mám již slušný trénink od Španělů, takže mne taková maličkost nemůže vyvést z míry. Jediné co mne mrzí, že se mi tam podařilo někde ztratit brýle. Sakra! Fakt jsem je měla ráda.


Přesně po 24 hodinách od svého odjezdu z Děčína konečně přistávám v Panama City. Je tu 8 večer. Potkávám pár mlaďochů z Německa a společně "šérujem" taxi. Vzhledem k tomu, že jsme 4, je těch 15 USD na osobu trochu víc než by asi měla být regulérní cena (no jasně, že jsme se nechali ukecat nelicencovaným taxikářem), ale i tak je to min o 10 dolarů levnější, než kdybych si brala taxi sama. Cestou pozorujem město a osvětlené mrakodrapy. Pěkné.


Můj výstup z taxi bylo asi představení. Svůj 20 kg batoh (proč proboha vláčím tolik krámů!!!) uzvednu jen s obtížemi, takže jsem za ńím spíš vlála, slovník, který mi vypadl z druhé ruky se rozsypal na 1000 jednotlivých stránek a během toho jsem ještě sváděla zápas s překážející bundou (která mi tu bude ty 3 měsíce naprosto k ničemu) a taškou. Hostel má u vstupu kamery, takže v recepci se museli dobře bavit sledováním toho, co to tam ta čtyřicítka hrající si na batůžkáře, pro Boha, vyvádí...


Každopádně zachovali dekórum a za 12$ jsem dostala super horní flek na vrzající palandě  v mixed dorm (mixed znamená 7 chlapů a já. Cool! :)). A taky neomezený přístup k internetu, lívancům, kafi,  a přístup do menší zahrádky s hamockem, palmami a na zemi se povalujícími kokosy.

Hostel Mamallena

No a teď to nejlepší. Je 10 večer a já vyřizuji emaily jen v tílku a krátkých kalhotách, venku je 27C. Tak přesně proto jsem tady! :)