Návrat, 84. den, 17.4.2012

Návrat na místo činu. Sedím na terase hostelu Mamallena, kde přesně před 84 dny má cesta po Střední Americe začala. Dnes žádné plány, žádné výlety. Connie mě vyháněla podívat se na kanál. Když jsi v Panamě, musíš přeci vidět průplav. No jo, já vím. Je to ohromný kus historie, technologický unikát, při jehož stavbě zemřelo více než 25 000 dělníků, převážně černochů. Hlavně na malarii a žlutou zimnici, bla, bla, bla.. Ale musím si něco schovat na příště, že? Navíc mě přesně za týden čeká v Praze školní zkouška, na kterou jako tradičně ještě nejsem připravená. A tak zůstávám na hostelu, láduji se melounem, který jsem pořídila ve stánku přes ulici (celý za půl dolaru! Tohle mi fakt bude chybět), zapíjím to Coronou a snažím se zapomenout na zimu, co mě v Čechách čeká a místo toho se soustředit na vytváření hodnoty pro zákazníky prostřednictvím operačního managementu.

A to je konec, přátelé. Děkuji všem pravidelným čtenářům mého blogu, že jste se mnou aspoň tímto způsobem všechno prožívali a dávali mi tak pocit kontaktu s domovem.

Ráno sedám na letadlo a vracím se domů. Bohatší o několik přátel, 2 kila kakaa, tunu zážitků, a spálený zadek. Byly to báječně prožité tři měsíce. Ale už se na vás všechny moc těším. Jen mi tam u nás prosím zařiďte do čtvrtka nějaké rozumné počasí, ju? (ne, 10C opravdu není dost rozumné.)

Tak hasta luego, Panamo !

Bastimentos, 82. den, 15.4.2012

Má poslední cesta v souostroví Bocas vede na ostrov Bastimentos. Tenhle výlet jsem dostala nařízený. Connie zde před pár měsíci absolvovala canopy tour a prohlásila, že tohle si v žádném případě nesmím nechat ujít.  Canopy tours a zipline jsou k vidění i v jiných částech Panamy a Kostariky, ale nějak mne svištění na laně nad pralesem nelákalo. Adrenalinové zážitky podobného typu ráda přenechávám Verunce a navíc to není zrovna levná záležitost. Dát 50 dolarů za něco, co vám díky velké rychlosti nedovolí postřehnout v pralese jakýkoli život, jsem prostě odsoudila jako nesmysl.

Jenže Connie trvá na tom, že tuhle akci musím ještě před svým odjezdem stihnout. Protože je to prostě blást. Nejsem si jistá, co přesně tohle slovíčko znamená, ale jak je u Connie něco blást, tak vás to prostě dostane do kolen. A tak tedy jedu. Za prvé, protože je to ten blást. A za druhé, protože ženské starší než má mamina se prostě musí poslouchat, že? I když nosí dredy..

Ráno je všechno špatně. Monica s canopy také nemá moc zkušeností, ale kamsi zavolala a prý se mám v devět hlásit na Bastimentu. Jenže vodní taxi, kam mě poslala, v devět teprve odjíždí z našeho ostrova. Takže jsem ve městě zbytečně o hodinu dříve a navíc leje jako z konve. To tedy bude výlet. Zašívám se do blízké kavárny, objednávám kafe a čokoládového mufina na uklidnění a v duchu nadávám Connie, do čeho mě to uvrtala.

 Naštěstí to ale byla jediná stinná část dne. Jakmile sednu do loďky mířící k vedlejšímu ostrovu, počasí se začíná uklidňovat a při příjezdu do přístavu už je úplně po dešti. Bezoblačno dnes nebude, ale to pro tenhle typ výletu není potřeba. Pro dokonalé zlepšení nálady nás tu vítá delfín, opět nějaký samotář, a na břehu vřeští opice.

Registrace na zipline probíhá v recepci hostelu, kam mne z přístavu přiváží elektrické vozítko a kde se mě také hned ujímají tři mlaďoši. Na dnešní dopoledne nikoho dalšího nemají, takže jsou tu jen pro mě. Bezva. Když mě soukají do sedáku a všech těch popruhů, jsou samá sranda:  „Co, bojíš se?“  No jasně, že bojím. A vy se bojte taky, protože až vám žuchnu dolů jak hruška, budete to vy, kdo mě bude tahat zpět. A že se pronesu.

Náklaďáček nás vyveze na nejvyšší bod ostrova. A abychom byli ještě výš, musíme vylézt tyhle schody:

Vyfuním až na dřevěnou plošinu vybudovanou kolem stromu. Zatraceně vysoko.

Jeden z mlaďochů  se uchytí na lano, vedoucí nad stromy, bez váhání skočí a za chvíli mi téměř mizí z dohledu. Počká na mne na dalším stromě. Jeho kolegyně připevňuje k lanu můj sedák a dává mi pokyn, ať zvednu obě nohy. Šmankote neblázni, koukni na tu výšku!

Ale protože nerada bývám za hysterku, tak se nechám ukecat a jedu:

Má první jízda je hodně nervózní a křečovitá. Ale s každou další tomu začínám přicházet na chuť. Je jich tu celkem sedm a ty poslední, nejdelší, už si vysloveně užívám. Z výšky mám nádherný výhled na prales pode mnou i nedaleký oceán. Lítám jako pták. Connie měla naprostou pravdu. Je to blást.

Mezi jednotlivými zipliny tu mají nachystané drobná zpestření v podobě přechodu po pohyblivých kládách, vysutých mostech nebo po laně. Všimněte si hlavně mých stylových žabek, v kterých to celé absolvuji J

A tohle jsou ti, co mě tu měli na krku. Musím jim poslat pět hvězdiček na tripadviser, protože jsem si ty dvě hodiny díky nim opravdu skvěle užila. A měním názor na canopy tour. Chci další!

No tak schválně. Kdo si typne, jak jsem prožila zbytek dne? Přesně tak, pro změnu na pláži. Ale protože jsem si už vyslechla pár nejapných poznámek, že už jsou ty fotky pláží trapné, žádnou sem nedám. I když i na Bastimentu jsou táák krásné. Tak dlouhé. A tak opuštěné.

Takže u téhle fotky přehlédněte pláž a soustřeďte se jen na tu orchidej v horní levé části, ju?

A ještě vám musím ukázat "mušličky", které se tu po těch plážích povalují. To nalevo není dar moře podivného tvaru, nýbrž má pantofle pro představu velikosti .

Z jedné pláže jsem našla cestu vedoucí do džungle a tak si na chvíli udělám výlet i tam. Během přechodu jedné říčky plaším hejno malých kajmánků. Safra, kdepak mají asi maminku? Kajmani mě tu celkem překvapili, o jejich existenci na našich ostrovech jsem neměla tušení. Po návratu mě Connie ujišťuje, že jsem je identifikovala správně. Minulý měsíc objevili jednoho dospělého ve vedlejší opuštěné garáži. Hmm, asi si budu během svých dalších výprav dávat při brodění řek větší pozor.

Jenže ty další výpravy budou muset chvíli počkat. S Bocas se pro tento výlet loučím. Zítra sbalím pár svršků, které přežili zdejší vlhké klima bez plísně, přihodím pár mušlí, čokoládových koulí a pozítří sedám na vodní taxi do Almirante, odkud odjíždí autobus do Panama City. Tohle místo i lidé mi za ten čas tady hodně přirostli k srdci, takže loučení bude těžké. Řekla jsem vám už, co znamená Tesoro Escondido? Je to španělsky „skrytý poklad“. Monica nemohla vybrat příhodnější jméno.

Indiáni, 78. den, 11.4.2012

Tuhle pohádku určitě všichni znáte. V 15. století objevil Ameriku Kolumbus a od té doby to šlo s indiány s kopce. Kolumbus tenkrát navštívil náš ostrov osobně. Prý se vylodil v oblasti dnešního Bocas del Drago a uchvátilo ho to tu natolik, že se rozhodl pojmenovat ostrov po sobě. Proto Isla (ostrov) Colon.

Nicméně za osud zdejších indiánů bych ho neobviňovala. Connie vzpomíná, že ještě před 15 lety, když si tu s Monicou pořizovala pozemek, na celém ostrově byla jen 3 auta a Bocas del Toro bylo malé ospalé městečko. Indiány tu tedy v jejich starém způsobu života nikdo moc nerušil. Vypráví, že když sem vzala na dovolenou své malé vnuky, ti se hned spřáhli s malými indiánčaty. Společně pak chodili krást na pláž želví vejce, které hned za čerstva vysosávali syrová přímo ze skořápky a na ohni pekli leguány.

Ale časy se změnili. Leguánů už tu moc k vidění není, asi je indiáni všechny snědli. A rozmach cestovního ruchu přeměnil v posledních letech Bocas v turistické centrum. Na atraktivních parcelách poblíž pláží rychle vyrůstají nové hotelové komplexy.  Morální vlastnické právo indiánů na pozemky, kde žili po staletí, samozřejmě nikdo nerespektoval a jejich největší komunita byla odsunuta do nelukrativní části uprostřed ostrova. Dnes se živí převážně chovem krav, díky nimž zásobují zdejší ostrov výborným hovězím, výrobou tradičních výrobků, které prodávají turistům, nebo se nechávají zaměstnávat bohatými gringy jako pomocná pracovní síla.

Sociální rozdíl je tu jasný na první pohled. Zatímco gringové (běloši) bydlí v pěkných, zděných domech, indiáni žijí v jednoduchých chatrčích, kde se v jedné místnosti musí obvykle srovnat celá početná rodina. Domky často nemají žádná okna, jen díry ve stěnách, kolem se mezi rozvěšeným prádlem potulují vyhublí psi a polonahé děti.

Dalším z typických znaků pro indiány je, že je téměř nikdy nepotkáte v botech. Pravděpodobně spíše zvyk, než nedostatek financí. Často potkávám indiánky, jak si štrádují po cestě s botami v ruce a posledně, když můj taxikář naložil cestou jednu maminu s miminem, kterou jsme vysadili před místní nemocnicí (v které bych nikdy, ale opravdu nikdy nechtěla skončit), všimla jsem si při odjezdu, že před vstupem do budovy hupsla do pantoflí, které vytáhla z tašky.  A když jsme nedávno doporučili naší Felicianě, když na cosi ošklivého šlápla, že boty by nebyly k zahození, zatvářila se, jako bychom ji chtěli ostříhat do hola. No tak tedy ne, no.

Několik indiánů pracuje i pro Monicu. Seraphine, Marciano a Simon se svou ženou, Felicianou. Nikdo rozhodně nemůže říct, že jsou naši indiáni líní. Chlapi tu realizují Moničiny stavební plány, v úmorném vedru tahají cihly a kamení šest dní v týdnu. Feliciána začíná před osmou hodinou ranní zametáním terasy a s několika pauzami končí až v osm večer mytím nádobí po večeřích.  Rozhodně žádný medový život. Jako největší blok v jejich lepším pracovním uplatnění vidím určitě mizerné vzdělání. Nikdo z nich nemluví anglicky, takže těžko mohou zastat práci, kde je potřeba bližší kontakt s našimi, převažně americkými, hosty. A když pozoruji Seraphina, jak zoufale zírá na počítadlo od slunečních kolektorů a snaží se vydedukovat, jestli  už je čas na spuštění náhradního generátoru, dochází mi, že neumí počítat a tudíž nemá páru, co se na displeji děje.  Takže mu musím napovídat, že 100 opravdu není blízko nuly i když celé číslo obsahuje jen jednu zatracenou jedničku.

Náš vzájemný vztah je komplikovaný. Můžete se rozhodnout, že indiáni si zaslouží naprosto stejný přístup, jaký věnujete ostatním kolem a dokonce se pokusit být přáteli. Jenže vsaďte boty, že toto rozhodnutí bude jednostranné. Pro indiány vždy zůstanete bohatá běloška  a šance něco z ní vytřískat nesmí být promarněna. Pokud dám dva dny za sebou Seraphinovi zbylé lívance od snídaní, třetí den dorazí v podobný čas a bez rozpaků žádá „koláč“ ke kávě s výrazem, jako že na to má přeci plné právo. Když se usmívám na Feliciánu a snažím se s ní žertovat, zanedlouho ji mám neustále za patami, aby ze mě somrovala. Cokoli. Mé hodinky, můj foťák, peníze, oblečení.. chce všechno a neomaleně si o to říká. A od té doby, co jsem nechala Marcianovi colu zdarma, protože jsem neměla zpět na velkou bankovku, s kterou chtěl platit zaměstnaneckou cenu  50 centů, chodí si sem zásadně s dvacetidolarovkou. Po takových zkušenostech se rychle probudíte z ušlechtilých záměrů a dojde vám, že vy jste tu proto, aby jste nastavili jasné hranice a oni od toho, aby se je snažili očůrat. Nemá smysl brát si to osobně, je to hra.

Jsou určité kulturní rozdíly, které chápu a respektuji. A pak jsou tu takové, které prostě pochopit neumím. A ani nechci. Život poblíž místních indiánů mi odhaluje i příběhy, které jsou pohádkám o Vinethouovi na hony vzdálené. Nedaleko nás žije jedna 13 letá indiánka. Má dvouletou dceru. Jo, rodila v jedenácti. Jakmile zdejší holčičky poprvé odmenstruují, jsou běžně považovány za zralé pro sex. Když mají kliku, to „poprvé“ se neodehraje s jejich vlastním otcem. Incest je sice v Panamě zákonem zakán, ovšem mezi indiány běžně tolerován. Monica mi vypráví děsivé příběhy, s kterými se zde běžně setkává. V nedaleké komunitě jeden opilec pravidelně souložil se svou dvanáctiletou dcerou a za pět dolarů jí nabízel Moničiným zaměstnancům. Když se s ní o tom Monica snažila bavit, ta malá měla pocit, že tak to má být. Všichni kolem ní o tom ví a udržují ji ve vědomí, že to, co s ní její otec provádí, není nic špatného.  

Před Feliciánou jsem tu chvíli zažila Diane, které bylo 16 a měla deprese z toho, že ještě nemá děti. Feliciána jich má ve třiceti pět. Tři z nich žijou na pevnině s prarodiči. U sebe tu má jen dvouletého prcka a malou Subaydu, kterou jsem si hned překřtila na Zubejdu. Předevčírem jí bylo pět. Upekla jsem jí dort a byl to první dort v jejím životě. Indiáni nemají trouby a kupované dorty si nemohou dovolit. Monika jí pořídila nějaké pastelky a omalovánky. Na svůj věk maluje opravdu krásně, evidentně má talent. A své jméno píše psacím písmem, což jsem u takhle malého dítěte ještě neviděla. Někdo s ní evidentně tráví čas. Jenže kdykoli tuhle roztomilou princeznu sleduji, nemohu se zbavit otázky: „Kolik dětství jí ještě asi zbývá?“

Ovšem i pro indiány přináší příliv turistů určité příležitosti k zlepšení svého života. Z pojídačů želvích vajíček se přeměnili na želví ochránce. Pochopili, že to je pro ně ekonomicky daleko výhodnější. Společně s pár nadšenci budují sdružení pro ochranu zdejší přírody. Peníze získávají od turistů, pro které organizují výlety do džungle, nebo za pozorováním želv. Právě nyní je období, kdy na vedlejší Bluff pláž připlouvají klást vejce Letherback želvy. To si určitě nemůžu nechat ujít, takže se k jedné „šmírovací“ výpravě organizované indiány hnedka přidávám. Tenhle druh je největší žijící želva na světě, dorůstá do délky dvou metrů. A zvláštní je tím, že nemá žádný krunýř, její záda pokrývá zrohovatělá kůže. Proto leatherback – kožený hřbet. Dáváme si spicha v devět u pláže. Bílé světlo želvy ruší a mohlo by je dezorientovat. Proto mám povolenou jen baterku s červeným světlem (to vyřeší červená igelitka omotaná kolem mé normální baterky) a platí přísný zákaz foťáku s bleskem. Takže žádné autentické obrázky, ty spodní pro vás stahuji z internetu.

Místní průvodci ovládají angličtinu, takže se při čekání dozvídám, že v posledních dnech pozorují na zdejší pláži 2 – 3 želvy za noc. Každá z nich naklade do hnízda kolem 900 vajec. Chuděře nezávidím, rodit jedno dítě mě vyčerpalo víc než dost. I když je to počet obrovský, na malé želvičky čeká tolik nástrah, že šanci dospět má jen jedna z tisíce. Místní indiáni drží každou noc hlídky, aby želví hnízda ochránili a zároveň vedou statiky o jejich počtu i počtu nakladených vajec. Před jedenáctou konečně dostáváme vysílačku zprávu od další hlídky, že jedna želva právě dorazila z moře. Přibližujeme se velmi opatrně a musíme zůstat schovaní za křovím, dokud si želva nevyhloubí hnízdo a nezačne klást vejce. Pokud by dříve zaregistrovala nějaké nebezpečí, uteče zpět do moře. Dává si na čas. Konečně dostáváme povolení a opatrně se můžeme jeden po druhém k želvě zezadu přiblížit a sledovat, jak klade do ohromné díry v písku vajíčka přiomínající přerostlé pingpongové míčky. Mamina je vážně ohromná. Zajímalo by mě, jak tolik masa může vyrůst jen díky pojídání medůz. Mimochodem, mezi jejich největší nepřátele patří igelitové sáčky, které často omylem zblajznou v domnění, že jde o medůzu. Takže příště si všechny pytlíky pěkně z pláže odneste domů, jasný!?

Zapatillos, 67. den, 31.3.2012

Mám další den volna a ráda bych navštívila některý z okolních ostrovů. Souostroví Bocas del Toro tvoří devět větších ostrovů a kolem tisíce pidiostrůvků. Monica je za mou pomoc vděčná. Volné dny využívám jen zřídka a v kuchyni  se motám od rána do večera, což je hodně nad rámec původní dohody. Takže když jí oznámím, že si plánuji vzít volno, bez váhání to odkývne. A když slyší, že se chystám na výlet lodí, zavolá agentuře, které dohazuje své hosty a zařídí, že s nimi mohu jet zdarma. No tak super!

Ráno po deváté se registruji v pidi-kancelářičce jedné z mnoha místních společností, které provozují vodní taxi a lodní výlety. Jako všude ve Střední Americe, je tu chaos a na mé jméno na listu pro dnešní výlet chybí. Místní zaměstnanci na sebe chvíli emotivně pokřikují, aby se dohodli, co se mnou. Za chvíli si někdo vzpomene na Moničin telefonát a já vyfasuji tužku a mohu krasopisně připsat své jméno na list. Slávka, Czech Republic. Registrace hotova, můžeme vyplout!

Žádné velké turistické výletní lodě tu nenajdete. Místní loďky mají kapacitu kolem 12 lidí. Nakonec nás vyplouvá osm – tři páry mlaďochů z Německa a Norska a náš průvodce-kapitán v jedné osobě a já.

První na programu dne je hon na delfíny. To zrovna není můj hlavní zájem, podobných atrakcí jsem již díky José Luisovi nasycena. Ale cestou do Zátoky delfínů projíždíme labyrintem mangrovníků, které rostou všude kolem přímo z vody a tvoří stovky malých ostrůvků. Je to úchvatné, i když počasí fotkám zatím moc nepřeje. Ale postupně se to vybere. Šance na slunečný den je tu 50:50, tak jsem si to raději pojistila předem u Connie. Povídám: „Connie, zítra jedu na lodní výlet, tak mi prosím objednej dobré počasí“ a ona na to: „Aha. Jo jasně, objednám máslo….“. Tak takhle naše konverzace probíhá často. Občas mám problém s přízvuky americké angličtiny a Američani mají na oplátku občas problém porozumět mně.  No ale uznejte – zní  weather a butter podobně???

Mangrovníky

 

Lovíme delfíny. A nejsme jediní. Kromě nás tuto zátoku křižují další čtyři loďky. A zatímco ostatní vedle delfínů téměř vypínají motory a potichu je následují, náš průvodce volí opačnou strategii. Jakmile zahlédneme v dálce ploutev, vytočí motor do maximálních obrátek a vedle delfína brzdí téměř smykem. Na takový randál ovšem evidentně žádný z nich není zvědavý a tak elegantním obloukem mizí pod hladinou, abychom ho už víckrát nespatřili. Prostě pako.

I přesto se ale nakonec každému podaří ulovit snímek delfíního hřbetu a tak konečně můžeme vyrazit k hlavnímu cíly dnešního dne – ostrovu Zapatillos.

I přes počáteční nedorozumění, Connie mi to počasí objednala na jedničku. Během cesty se obloha vyjasňuje a tak nás ostrov vítá v celé své kráse s modrým nebem, azurovým mořem a nádhernými plážemi.  Kromě toho nás také vítá správce místního mořského národního parku, který se hned po přistání vynoří z džungle, aby nás každého skásl o pět dolarů.

Dostáváme na tři hodiny rozchod a tak se vydávám na průzkum ostrova. Moc času mi to nezabere, ostrov je neobydlený a za půl hodiny ho obcházím kolem dokola. Prý se na těchto ostrůvcích často natáčí reality show, takové ty boje o přežití. Jo, uznávám, že tu příroda nabízí moc pěkné kulisy. Zbytek času trávím ve vodě, nebo na osušce s knížkou. Příjemně proflákané odpoledne.

Taky máte pocit, že vám ten starý kmen chce něco naznačit? :)

Jsou tři hodiny, čas návratu k naší loďce, Líně se zvedám a pokouším se z těla oprášit písek. Zalézá potvora všude. Když se dopracuji k zadní části těla, ztuhne mi úsměv. Ty staré plavky, které jsem si vzala, že už je tu dodělám, jsem právě dodělala. Přesně uprostřed půlek mám patnácticentimetrovou díru. Naprosto čistý řez. Takže můj současný model je taková reverze na tanga. Jedinou část zadnice, kterou tanga zahalují, já mám nahou. Báječné. Netuším, kdy k tomu došlo. V případě, že jsem si takhle vykračovala během svého výletu kolem ostrova, mají mí spolucestující velkou šanci, že se jejich fotky z dovolené stanou hitem internetu.

Cestou zpět náš průvodce staví poblíž dalšího ostrova a vysvětluje, že toto místo je oblíbená šnorchlovací lokalita, takže kdo chce, může zde obdivovat korálové útesy a podmořský svět. Dáme si zde půl hodiny pauzu. Samozřejmě chtějí všichni. Když rozdá všem ostatním šnorchlovací náčiní, naše pohledy se setkají. V hlavě si promítnu obrázek mé nahé zadnice houpající se na hladině a v duchu mu říkám: „Věř mi, tohle opravdu nechceš vidět. Takový pohled by tě nejspíš utopil“. Ale nahlas neříkám nic, ostentativně si házím nohy na přední sedačku, z kabely vylovím knížku a tvářím se, že šnorchlování, na které jsem se moc těšila, je zábava leda pro děcka.

A tak si aspoň spravuji náladu při posledním programu tohoto výletu. Oběd v jedné z místních restaurací, která  je postavena na kůlech přímo nad mořem. Objednávám si rybu a z terasy pozoruji množství rybiček, korálů a hvězdic, které jsou krásně viditelné všude kolem. Úžasné.

Stezka na toalety

Starfish beach, 64. den, 28.3.2012

Ani se mi nechce věřit, že už mám dva měsíce cestování za sebou. Tolik jsem toho zažila, poznala spoustu nových lidí. Přesto když se ohlédnu zpět, přijde mi, že je to teprve týden, co jsem přistála v Panama City. A nejvíc mi čas utíká právě tady, na Isla Colon. Jsem tu daleko víc zaměstnaná, než na předchozích místech. Většina mého času tu spolkne práce v Moničině kuchyni. Hodiny si zde hraji s přípravou jídla pro naše hosty, abych za to po večeři sklidila svých pět minut slávy. Jsem chodící důkaz toho, jak ego žene lidi k nesmyslným činům.  Zbytek času většinou trávím bloumáním po okolních plážích, kde se snažím načerpat co nejvíce tropické atmosféry. Po návratu do Čech chci mít z čeho brát během pošmourných dní.

Vládne tu matriarchát. V čele s Monicou, vystudovanou bioložkou. Její specializací byly ryby, hlavně losos. Prý byla fakt dobrá, pravidelně publikovala články v prestižních časopisech. Celou svou kariéru a částečně i rodinu (Jim, její manžel, se sem na trvalo přestěhovat odmítl), vyměnila za tenhle ostrůvek. Před 15 lety tu skoupila jeho značnou část. Vlastní několik kilometrů pozemků kolem pláže, v Bocas pronajímá bar a restauraci a nedaleko právě staví další hotýlek. Když jsem se jí ptala, nakolik se za těch 15 let zhodnotila hodnota jejích pozemků, prohodila, že to bude něco kolem 1000%. Tenkrát to pořídila za babku. Tak myslím, že mnoho bookmakerů z Wall Streetu by se vedle ní mohlo jít s jejich investicemi rovnou zahrabat. Jenže Monice tu o žádné velké zbohatnutí nejde. Miluje tenhle život a naprosto se vyžívá v budování nových věcí. Tohle je prostě její dítě.

No a pak je tu Connie, můj parťák v kuchyni. Velmi svérázná osobnost. Connie bez jakékoli známky hořkosti vypráví, že její matka byla bitch, která ji nesnášela a málem umlátila k smrti. Proto odešla ve 13 letech z domova a od té doby se protlouká životem sama. Když jsem se po dotazu na manžela přiznala, že vlastním jen jednoho ex-manžela, s pohrdáním se ušklíbla a prohodila, že takové ona má čtyři.  S nimi si pořídila 2 děti, ovšem nikdy neopomene zdůraznit, že jen proto, že jí selhala antikoncepce, protože děti nikdy nechtěla. Dnes je Connie přes 60 let. Vlastní malý domek u jezera v americké Indianně, ve volném čase nejraději jezdí na motorce a zimy obvyklé tráví tady u Monique, nebo v jakési zapadlé vesnici v Mexiku, kde zachraňuje zvířata. Zvířata miluje daleko víc než lidi. A všechny zvířata milují Connie. Celý den tu chodí, ucucává své červené víno (a dnes ráno, když jsem zalévala kafem její hrnek s připraveným mlékem, zavála ke mně vůně rumu J) a s ničím se moc nemaže. Je z těch, které stojí oběma nohama pevně na zemi a tak Monicu, která neustále létá v oblacích, skvěle doplňuje. Já na ní hlavně oceňuji její upřímnost. Hudruje, že od té doby, co jsem ji jmenovala svým hlavním testovačem, snědla v mých dezertech víc cukru než za celý svůj předchozí život. Ovšem když upeču nebo uvařím něco nového, bez odmlouvání se opět pustí do první porce. Pokud protočí oči k nebi a prohlásí „hmm.. its really good“, vím, že jsem v suchu. Bez stejných skrupulí je ovšem schopná poslat celou mou snahu totálně ke dnu. Nedávno při mém pokusu o mexický recept na čokoládovou omáčku ke kuřeti prohlásila, že tohle tedy ona jíst rozhodně nebude. Jasná informace, že je něco špatně a musím to doladit. Mimochodem, tu omáčku si nakonec šla přidat a i u hostů měla úspěch. Jen jedna zcestovalá dáma podotkla, že čokoládovou omáčku už jednou jedla přímo v Mexiku, ale tam jí vůbec nechutnala. Tak mám pocit, že ten můj první pokus se asi originálnímu receptu podobal mnohem více, než Connie odsouhlasená finální verze.

Connie a chodící klacek (walking stick), kterého objevila v trávě

Ne že bych cítila velkou potřebu se odsud vzdalovat. Okolí Tesoro Escondido je nádherné a rozhodně mne zatím neomrzelo. Přesto bych ráda poznala i další části ostrova. A protože cestování z tohoto zapadlého místa je dost komplikované, beru si jednou týdně den volna, který věnuji výletům do okolí. Minulý týden jsem se vydala do Bocas del Drago, které leží na druhé straně ostrova. Přestože je toto místo od nás vzdálené vzdušnou čarou cca 15 km, cesta tam zabere cca 1,5 hodiny. Tedy v případě, že stejně jako já raději, než platit 20 USD za taxi, raději dojdete pěšky do Bocas del Toro odkud odjíždí do Drago každé dvě hodiny autobus. Cesta do Bocas stojí za to. Vede podél oceánu a nabízí spoustu pozorovacích atrakcí. Papoušky, opice, nebo tyhle supy.

 Jako všude v Panamě, na minibus si stačí si mávnout kdykoli během cesty. Takže nemusím chodit až do centra, počkám si na křižovatce, kudy projíždí. Cesta je na místní poměry celkem slušná. Samozřejmě občas kus silnice chybí a děr je tu také požehnaně.  Ale většinu z ní pokrývá asfalt, takže luxus! Projíždíme několika indiánskými vesnicemi s jednoduchými dřevěnými domky na kůlech, pobíhajícími polonahými indiánčaty a vychrtlými psy. Sem tam si některý domorodec stopne náš busík a napěchuje se dovnitř. Všimla jsem si, že pokud je autobus plný a to je téměř vždycky, platí pravidlo, že sedadla jsou pro turisty a domorodci nastupují jako poslední a sardinkují se do malé uličky. Asi to bude mít nějakou souvislost s jízdným. Pochybuji, že domorodci také platí 2,5 dolaru za jednu cestu. Přesto mi to přijde nefér a cítím se tu na své sedačce trochu nepatřičně.

Vystupuji v Bocas del Drago a na první pohled ho identifikuji jako další turistickou past. Dvě restaurace hned u zastávky, hotýlek a několik stánků s indiánskými výrobky. Toto místo nabízí dvě hlavní turistické atrakce: 1) vzhledem k poloze směrem k pevnině tu téměř nejsou vlny a dá se tu tedy na rozdíl od naší Bluff playa pohodlně plavat i šnorchlovat. 2) Starfish beach – pláž známou hojným výskytem hvězdic.

Hned u autobusu nás odchytává další z místních a nabízí za dolar odvoz na starfish beach svou loďkou.

Po provinělých pocitech z cesty autobusem jsem nakloněna podpořit lokální ekonomiku a dát mu vydělat. Jenže nikdo jiný podobnou potřebu necítí a vézt mne samotnou za dolar pro něj není zajímavé.

Nakonec jsem ráda, že jdu pěšky. Dvacetiminutová procházka podél pobřeží je úchvatná. Je to tu další imitace ráje se vším, co k tomu patří. Palmy, bílý písek a oceán klidný jak zrcadlo odrážející všechny představitelné odstíny modré.

Samotná starfish beach je malá a krásná. Také ale ze všech, co jsem zatím během této cesty navštívila, nejvíc obležena turisty. Najdete tu stánky prodávající míchané drinky a rastamany tancující na  regee hudbu. Tak takhle nějak jsem si představovala karibskou atmosféru. Moře je úžasné (Monica mi včera hlásila, že na internetu uvádí teplotu moře 28C) a hvězdice nádherné. Jen jsem přemýšlela, jak dlouho tento ráj vydrží, než ho stihneme zničit. Všude kolem visí cedule varující, že pokud vytáhnete hvězdici z vody, nadýchne se vzduchu a už nikdy se jí nepodaří dostat zpět ke dnu. Takže zemře. A to je určitě škoda. Vygooglovala jsem, že hvězdice jsou organismy bez mozku a krve, kterou nahrazuje mořská voda. Zajímavé na nich je, že jsou schopné trávit potravu mimo vlastní tělo. Chapadlem otevřou škebli či ústřici a vypustí do ní cosi jako vlastní žaludek, který ji pak ztráví přímo v jejich ulitě. Zajímavé. Hlavně bych ráda znala ten jejich fígl na otvírání ústřic. Když jsme se o to pokoušeli s José Luisem, málem to vypadalo jak japonská rituální sebevražda.  A tak, i když jim chybí ten mozek, stejně mi jich bylo hodně líto při pozorování rozjívené holčičky, která s jednou z nich v ruce pobíhala po břehu..

Zase prší, 53. den, 17.3.2012

Opět vstávám s deštěm.  Pokud náhodou plánujete dovolenou u Karibiku, hodně dobře přemýšlejte o tom, kdy vyrazit. Někdy je mi našich hostů celkem líto. Když si uvědomím, že se celý rok těší na svou dvoutýdenní dovolenou a pak se tu potloukají po terase, protože leje jako z konve. Samozřejmě tu z deště nenastydnete. Teplo je tu stále. Jenže nebe je zatažené, padají z něj proudy vody, oceánu chybí sluneční paprsky, aby předvedl svou blankytnou barvu a po cestách se musíte brodit kalužemi a blátem. Prostě žádná velká zábava, kterou byste od exotické dovolené očekávali, to tedy rozhodně není.

A tak si moc užívám luxus, že mne tyhle starosti stresovat nemusí. Mám před sebou ještě další měsíc pobytu v Tesoro Escondido a tak se pro procházky bohatě spokojím s  chvílemi, kdy se počasí umoudří a vykoukne sluníčko. Málokdy tu prší celý den. Ale také, málo dní tu neprší. Je opravdu téměř k neuvěření, jak rozdílné klima může být v oblastech vzdálených od sebe sotva 200 km. U Pacifiku v tuto dobu neprší téměř vůbec. V Kostarice jsem zažila velmi krátký déšť za celý pobyt jen dvakrát. Děšť má ale i své světlé stránky. Všechno je tu nádherně zelené, včetně pastvin pro krávy. A zaléváním zahrádky a problémy s nedostatkem vody se tu opravdu nikdo trápit nemusí.

Taky je tu díky kombinaci deště s teplem obrovská vzdušná vlhkost. Domy tu Monica staví ze dřeva, do kterého hřebík nezatlučete, musíte mít vrtačku. Tak je tvrdé. Jiné tu nemá šanci vydržet déle než pár let. To samé platí pro pračky, satelitní talíře, osobní počítače. Vše po třech letech koroduje a odchází.

Plátěné kalhoty tu suším téměř dva dny. Samozřejmě na terase pod střechou. Což mi připomíná jednu místní indiánskou záhadu. Kolem náš žije několik indiánských komunit. Většinou v jednoduchých chatrčích na kůlech stlučených z pár prken, s vyřezanými dírami místo oken (jako mé apartmá v La Aldea J). Tyto obydlí jsou charakteristická rozvěšeným prádlem, které plápolá všude kolem chatrčí, jak tibetské vlajky. A teď mi to někdo vysvětlete. Prádlo tu schne dva dny. Ale prší každý den. Matematicky mi šance na jeho usušení prostě nevychází..

No a cože tu tedy v tom dešti dělám? Po 37 letech života mne dostihla rodinná kletba. Vařím.  A peču. Monica po počáteční opatrnosti pochopila, že vařečku držet umím a s velkým ulehčením na mě hodila veškerou zodpovědnost za místní kuchyni.

Žádná molekulární gastronomie se tu nepraktikuje a hostů tu na jídla také nemáme kvanta, takže to zvládám vcelku dobře. Tedy v rámci mých možností. Vy, co mě dobře znáte, určitě víte, o čem mluvím. V některých situacích jsem prostě chlap. Dokážu ztratit víčko od zavařovací sklenice během dvou kroků od ledničky k pracovnímu stolu a už ho nikdy nenajít. Dokážu 10 minut hledat nerezovou mísu a mít ji přímo před očima. No a taky dokážu mixovat směs na cheescake v robotu a rozčilovat se, proč ten krám tak rachotí, abych vzápětí zjistila, že jsem se sýrem přihodila do mixovací nádoby i kovovou lžičku. Takže pominete-li všechny tyto drobné nehody, pro které tu máme Connie, aby nás v podobných situacích stáhla zpět na zem (jo, Monica je to samé co já), dá se říct, že se mi v kuchyni celkem daří. Ten cheescake měl nakonec obrovský úspěch. No aby ne. Kromě tradičních ingrediencí jsem do něj místo čokolády přihodila místní neodtučněné kakao a řízla ho trochou kokosového mléka. To si tu sami odšťavňujeme z kokosů, co rostou všude kolem. S jídlem to dělá divy. Ale i tak jsem na sebe byla hrdá. S proudem je tu potíž, takže mám k dispozici jen takovou nevyzpytatelnou plynovou troubu. A kdo jste někdy pekli cheescake, víte, že to není sranda ani v pořádné elektrické. Ale dopadl báječně. Brienne prohlásila, že je to nejlepší cheescake, jaký v životě jedla. Vzhledem k tomu, že pochází z US, rodné země cheescaku, beru to jako poklonu. Takže mami, ostudu ti tu zatím nedělám J

Nezvaný host, 43. den, 7.3.2012

Dnes si jdu po těch minulých fotkách napravit reputaci. Hlavně u mé Barči a u Janičky, kterým je určitě líto, že tu nemohou být se mnou.  A jak je obě znám, po tomhle příspěvku budou moc rády, že zůstaly sedět doma.

V tomhle místě se moc nepaří. Monica žádné bujaré večírky nepodporuje. Snaží se, aby tu její hosty nic a nikdo nerušil. I když po pravdě, neumím si moc představit, že by mohl být někdo hlučnější, než oceán, co nám tu bouří pod okny. Pár hostů už odjelo, protože kvůli němu nebyli schopni usnout. Mě to naštěstí spíš uklidňuje. Ale to jsem odbočila. No, každopádně je to tu tak, že se v sedm podává večeře a kolem půl deváté se všichni s naplněnými pupky rozchází do svých domečků a pokojů.

A stejně tak to probíhalo i předevčírem. Všichni, včetně Connie, se odebrali na kutě. Takže jsem tu byla sama, když se přiřítil vykulený pár z Turtle cabiny, že mají na trámu pod střechou hada. No, já se tedy hadů nebojím. Ovšem pouze pokud nejsou jedovatí. Jenže jak poznat, který jedovatý je a který ne?  Takže jsem zbaběle zahodila šanci zahrát si na hrdinku a raději vzbudila vysílačkou Monicu. Ta slíbila poslat Jima. A protože jsem zvědavec, vnutila jsem se do Turtle cabiny na noční návštěvu.

Jim jako zkušený hadolovec naběhl s krabicí a koštětem. Tak tady se ten nezvaný návštěvník uvelebil. Přímo nad postelí. Tak ho také Jamie objevila. Před usnutím zírala do stropu. Umím si docela představit, že po takovém pohledu by se pár mých kamarádek už z postele samo nezvedlo J.

Ale Jim očividně věděl, jak na něj. Od ocásku ho pěkně namotal na donesené koště, shodil do krabice a pelášil s ním ven na ulici. Hlavně co nejdál  od našich slepic.

Tak tohle je prý ještě hadí mimino. Jim nás poučil, že v dospělosti může dorůst až do čtyř metrů. Tak si říkám, že může být rád, že nemusel na koště namotávat jeho taťku. Ten by se asi pronesl J

No a nakonec jsem za tu hrdinku přeci jen aspoň trochu byla. Jediná jsem nadšeně kývla na nabídku si ho vzít do rukou. Jen jsem jaksi zapomněla na fakt, že nejedovatost ještě neznamená, že had nemůže kousat. A tak mě to hadí mrně celkem vyděsilo, když se mi pokusilo zahryznout do ruky. Naštěstí se nestrefil a tak jsem tuhle příhodu zvládla bez šrámu a s fotkou do deníčku J

Pláže, 41. den, 5.3.2012

Tohle nebude fér. Tohle se kamarádům nedělá. Jenže o čem jiném psát při pobytu na karibském ostrově než o nádherných plážích? Ale mám zprávy z domova, že se počasí umoudřuje a zima konečně ustupuje. Tak mi snad následující fotky odpustíte.

A jaký že je Karibik? Podle očekávání, je to divočina. Nic pro děcka (a policajty J). Tesoro Escondido leží na části ostrova otevřené do oceánu a tak je tu opravdu hukot. Na plavání to moc není, vlny mají dobré 2 metry. Navíc tu řádí nebezpečné zpětné proudy, před kterými mám fakt respekt. Zato surfaři jsou tu ve svém živlu. Connie tvrdí, že sem tam se oceán uklidní a pak se tu dá i pohodlně plavat. Tak na to zatím čekám. Mezitím se rochním ve vlnách, nebo klidnějších zálivech. A moc si nestěžuji.

Jedna z nejznámějších surfařských pláží, Bluff beach, od nás leží asi 3 minuty chůze. Myslím, že může mít něco přes 2 km, přejít ji mi trvá cca 40 min. Najdete tu krásný oranžový písek a samozřejmě obrovské vlny. A spoustu kokosových palem. Cestou zpět si seberte pěkný kokos a doma poproste Seraphina, ať vám ho mačetou otevře. Pak už do něj jen přilijte trochu karibského rumu (který je tu za levnější než náš bramborový) a brčko. Slibuji, že lepší piňa coladu vám nikde nenamíchají.

I když je to na Bluff pláž z města cca 7 km, je to místo v turistických průvodcích profláklé a tak je tu na místní poměry celkem zalidněno (v průměru tak 4 lidi na kilometr pláže). Já nesurfuji a proto se raději motám po menších plážičkách kolem. Spoustu jich najdete druhým směrem od Tesoro Tescondido. A nebo, pokud nebudete líní, přejděte celou Bluff pláž a pokračujte v cestě kolem ostrova. Budete míjet jednu krásnější pláž než druhou. A slibuji, že půjdete hodiny a nepotkáte ani nohu. Aspoň mě se to ještě nestalo. (Tedy pokud nepočítáme nohy opičí a ptačí, kterých se kolem motá spousta).

Písčité plážičky se tu střídají s kamenitými úseky. Ty jsou taky fajn. Sice zde budete potřebovat boty do vody, protože jsou ostré a místy pokryté mořskými ježky. Zato zde můžete šmírovat barevné rybičky a sbírat mušle. Monica si tu za ta léta pořídila poměrně slušnou sbírku, na jejíž součástky tu v Tesoro Escondido narazíte téměř všude.

Pláže na druhé straně ostrova by prý měly být daleko klidnější, vhodné i pro plavání. Chystám se tam během příštích pár dní, takže o nich zas příště.