Opět vstávám s deštěm. Pokud náhodou plánujete dovolenou u Karibiku, hodně dobře přemýšlejte o tom, kdy vyrazit. Někdy je mi našich hostů celkem líto. Když si uvědomím, že se celý rok těší na svou dvoutýdenní dovolenou a pak se tu potloukají po terase, protože leje jako z konve. Samozřejmě tu z deště nenastydnete. Teplo je tu stále. Jenže nebe je zatažené, padají z něj proudy vody, oceánu chybí sluneční paprsky, aby předvedl svou blankytnou barvu a po cestách se musíte brodit kalužemi a blátem. Prostě žádná velká zábava, kterou byste od exotické dovolené očekávali, to tedy rozhodně není.
A tak si moc užívám luxus, že mne tyhle starosti stresovat nemusí. Mám před sebou ještě další měsíc pobytu v Tesoro Escondido a tak se pro procházky bohatě spokojím s chvílemi, kdy se počasí umoudří a vykoukne sluníčko. Málokdy tu prší celý den. Ale také, málo dní tu neprší. Je opravdu téměř k neuvěření, jak rozdílné klima může být v oblastech vzdálených od sebe sotva 200 km. U Pacifiku v tuto dobu neprší téměř vůbec. V Kostarice jsem zažila velmi krátký déšť za celý pobyt jen dvakrát. Děšť má ale i své světlé stránky. Všechno je tu nádherně zelené, včetně pastvin pro krávy. A zaléváním zahrádky a problémy s nedostatkem vody se tu opravdu nikdo trápit nemusí.
Taky je tu díky kombinaci deště s teplem obrovská vzdušná vlhkost. Domy tu Monica staví ze dřeva, do kterého hřebík nezatlučete, musíte mít vrtačku. Tak je tvrdé. Jiné tu nemá šanci vydržet déle než pár let. To samé platí pro pračky, satelitní talíře, osobní počítače. Vše po třech letech koroduje a odchází.
Plátěné kalhoty tu suším téměř dva dny. Samozřejmě na terase pod střechou. Což mi připomíná jednu místní indiánskou záhadu. Kolem náš žije několik indiánských komunit. Většinou v jednoduchých chatrčích na kůlech stlučených z pár prken, s vyřezanými dírami místo oken (jako mé apartmá v La Aldea J). Tyto obydlí jsou charakteristická rozvěšeným prádlem, které plápolá všude kolem chatrčí, jak tibetské vlajky. A teď mi to někdo vysvětlete. Prádlo tu schne dva dny. Ale prší každý den. Matematicky mi šance na jeho usušení prostě nevychází..
Žádná molekulární gastronomie se tu nepraktikuje a hostů tu na jídla také nemáme kvanta, takže to zvládám vcelku dobře. Tedy v rámci mých možností. Vy, co mě dobře znáte, určitě víte, o čem mluvím. V některých situacích jsem prostě chlap. Dokážu ztratit víčko od zavařovací sklenice během dvou kroků od ledničky k pracovnímu stolu a už ho nikdy nenajít. Dokážu 10 minut hledat nerezovou mísu a mít ji přímo před očima. No a taky dokážu mixovat směs na cheescake v robotu a rozčilovat se, proč ten krám tak rachotí, abych vzápětí zjistila, že jsem se sýrem přihodila do mixovací nádoby i kovovou lžičku. Takže pominete-li všechny tyto drobné nehody, pro které tu máme Connie, aby nás v podobných situacích stáhla zpět na zem (jo, Monica je to samé co já), dá se říct, že se mi v kuchyni celkem daří. Ten cheescake měl nakonec obrovský úspěch. No aby ne. Kromě tradičních ingrediencí jsem do něj místo čokolády přihodila místní neodtučněné kakao a řízla ho trochou kokosového mléka. To si tu sami odšťavňujeme z kokosů, co rostou všude kolem. S jídlem to dělá divy. Ale i tak jsem na sebe byla hrdá. S proudem je tu potíž, takže mám k dispozici jen takovou nevyzpytatelnou plynovou troubu. A kdo jste někdy pekli cheescake, víte, že to není sranda ani v pořádné elektrické. Ale dopadl báječně. Brienne prohlásila, že je to nejlepší cheescake, jaký v životě jedla. Vzhledem k tomu, že pochází z US, rodné země cheescaku, beru to jako poklonu. Takže mami, ostudu ti tu zatím nedělám J
Žádné komentáře:
Okomentovat