Tuhle pohádku určitě všichni znáte. V 15. století objevil Ameriku Kolumbus a od té doby to šlo s indiány s kopce. Kolumbus tenkrát navštívil náš ostrov osobně. Prý se vylodil v oblasti dnešního Bocas del Drago a uchvátilo ho to tu natolik, že se rozhodl pojmenovat ostrov po sobě. Proto Isla (ostrov) Colon.
Nicméně za osud zdejších indiánů bych ho neobviňovala. Connie vzpomíná, že ještě před 15 lety, když si tu s Monicou pořizovala pozemek, na celém ostrově byla jen 3 auta a Bocas del Toro bylo malé ospalé městečko. Indiány tu tedy v jejich starém způsobu života nikdo moc nerušil. Vypráví, že když sem vzala na dovolenou své malé vnuky, ti se hned spřáhli s malými indiánčaty. Společně pak chodili krást na pláž želví vejce, které hned za čerstva vysosávali syrová přímo ze skořápky a na ohni pekli leguány.
Ale časy se změnili. Leguánů už tu moc k vidění není, asi je indiáni všechny snědli. A rozmach cestovního ruchu přeměnil v posledních letech Bocas v turistické centrum. Na atraktivních parcelách poblíž pláží rychle vyrůstají nové hotelové komplexy. Morální vlastnické právo indiánů na pozemky, kde žili po staletí, samozřejmě nikdo nerespektoval a jejich největší komunita byla odsunuta do nelukrativní části uprostřed ostrova. Dnes se živí převážně chovem krav, díky nimž zásobují zdejší ostrov výborným hovězím, výrobou tradičních výrobků, které prodávají turistům, nebo se nechávají zaměstnávat bohatými gringy jako pomocná pracovní síla.
Sociální rozdíl je tu jasný na první pohled. Zatímco gringové (běloši) bydlí v pěkných, zděných domech, indiáni žijí v jednoduchých chatrčích, kde se v jedné místnosti musí obvykle srovnat celá početná rodina. Domky často nemají žádná okna, jen díry ve stěnách, kolem se mezi rozvěšeným prádlem potulují vyhublí psi a polonahé děti.
Dalším z typických znaků pro indiány je, že je téměř nikdy nepotkáte v botech. Pravděpodobně spíše zvyk, než nedostatek financí. Často potkávám indiánky, jak si štrádují po cestě s botami v ruce a posledně, když můj taxikář naložil cestou jednu maminu s miminem, kterou jsme vysadili před místní nemocnicí (v které bych nikdy, ale opravdu nikdy nechtěla skončit), všimla jsem si při odjezdu, že před vstupem do budovy hupsla do pantoflí, které vytáhla z tašky. A když jsme nedávno doporučili naší Felicianě, když na cosi ošklivého šlápla, že boty by nebyly k zahození, zatvářila se, jako bychom ji chtěli ostříhat do hola. No tak tedy ne, no.
Několik indiánů pracuje i pro Monicu. Seraphine, Marciano a Simon se svou ženou, Felicianou. Nikdo rozhodně nemůže říct, že jsou naši indiáni líní. Chlapi tu realizují Moničiny stavební plány, v úmorném vedru tahají cihly a kamení šest dní v týdnu. Feliciána začíná před osmou hodinou ranní zametáním terasy a s několika pauzami končí až v osm večer mytím nádobí po večeřích. Rozhodně žádný medový život. Jako největší blok v jejich lepším pracovním uplatnění vidím určitě mizerné vzdělání. Nikdo z nich nemluví anglicky, takže těžko mohou zastat práci, kde je potřeba bližší kontakt s našimi, převažně americkými, hosty. A když pozoruji Seraphina, jak zoufale zírá na počítadlo od slunečních kolektorů a snaží se vydedukovat, jestli už je čas na spuštění náhradního generátoru, dochází mi, že neumí počítat a tudíž nemá páru, co se na displeji děje. Takže mu musím napovídat, že 100 opravdu není blízko nuly i když celé číslo obsahuje jen jednu zatracenou jedničku.
Náš vzájemný vztah je komplikovaný. Můžete se rozhodnout, že indiáni si zaslouží naprosto stejný přístup, jaký věnujete ostatním kolem a dokonce se pokusit být přáteli. Jenže vsaďte boty, že toto rozhodnutí bude jednostranné. Pro indiány vždy zůstanete bohatá běloška a šance něco z ní vytřískat nesmí být promarněna. Pokud dám dva dny za sebou Seraphinovi zbylé lívance od snídaní, třetí den dorazí v podobný čas a bez rozpaků žádá „koláč“ ke kávě s výrazem, jako že na to má přeci plné právo. Když se usmívám na Feliciánu a snažím se s ní žertovat, zanedlouho ji mám neustále za patami, aby ze mě somrovala. Cokoli. Mé hodinky, můj foťák, peníze, oblečení.. chce všechno a neomaleně si o to říká. A od té doby, co jsem nechala Marcianovi colu zdarma, protože jsem neměla zpět na velkou bankovku, s kterou chtěl platit zaměstnaneckou cenu 50 centů, chodí si sem zásadně s dvacetidolarovkou. Po takových zkušenostech se rychle probudíte z ušlechtilých záměrů a dojde vám, že vy jste tu proto, aby jste nastavili jasné hranice a oni od toho, aby se je snažili očůrat. Nemá smysl brát si to osobně, je to hra.
Jsou určité kulturní rozdíly, které chápu a respektuji. A pak jsou tu takové, které prostě pochopit neumím. A ani nechci. Život poblíž místních indiánů mi odhaluje i příběhy, které jsou pohádkám o Vinethouovi na hony vzdálené. Nedaleko nás žije jedna 13 letá indiánka. Má dvouletou dceru. Jo, rodila v jedenácti. Jakmile zdejší holčičky poprvé odmenstruují, jsou běžně považovány za zralé pro sex. Když mají kliku, to „poprvé“ se neodehraje s jejich vlastním otcem. Incest je sice v Panamě zákonem zakán, ovšem mezi indiány běžně tolerován. Monica mi vypráví děsivé příběhy, s kterými se zde běžně setkává. V nedaleké komunitě jeden opilec pravidelně souložil se svou dvanáctiletou dcerou a za pět dolarů jí nabízel Moničiným zaměstnancům. Když se s ní o tom Monica snažila bavit, ta malá měla pocit, že tak to má být. Všichni kolem ní o tom ví a udržují ji ve vědomí, že to, co s ní její otec provádí, není nic špatného.
Před Feliciánou jsem tu chvíli zažila Diane, které bylo 16 a měla deprese z toho, že ještě nemá děti. Feliciána jich má ve třiceti pět. Tři z nich žijou na pevnině s prarodiči. U sebe tu má jen dvouletého prcka a malou Subaydu, kterou jsem si hned překřtila na Zubejdu. Předevčírem jí bylo pět. Upekla jsem jí dort a byl to první dort v jejím životě. Indiáni nemají trouby a kupované dorty si nemohou dovolit. Monika jí pořídila nějaké pastelky a omalovánky. Na svůj věk maluje opravdu krásně, evidentně má talent. A své jméno píše psacím písmem, což jsem u takhle malého dítěte ještě neviděla. Někdo s ní evidentně tráví čas. Jenže kdykoli tuhle roztomilou princeznu sleduji, nemohu se zbavit otázky: „Kolik dětství jí ještě asi zbývá?“
Ovšem i pro indiány přináší příliv turistů určité příležitosti k zlepšení svého života. Z pojídačů želvích vajíček se přeměnili na želví ochránce. Pochopili, že to je pro ně ekonomicky daleko výhodnější. Společně s pár nadšenci budují sdružení pro ochranu zdejší přírody. Peníze získávají od turistů, pro které organizují výlety do džungle, nebo za pozorováním želv. Právě nyní je období, kdy na vedlejší Bluff pláž připlouvají klást vejce Letherback želvy. To si určitě nemůžu nechat ujít, takže se k jedné „šmírovací“ výpravě organizované indiány hnedka přidávám. Tenhle druh je největší žijící želva na světě, dorůstá do délky dvou metrů. A zvláštní je tím, že nemá žádný krunýř, její záda pokrývá zrohovatělá kůže. Proto leatherback – kožený hřbet. Dáváme si spicha v devět u pláže. Bílé světlo želvy ruší a mohlo by je dezorientovat. Proto mám povolenou jen baterku s červeným světlem (to vyřeší červená igelitka omotaná kolem mé normální baterky) a platí přísný zákaz foťáku s bleskem. Takže žádné autentické obrázky, ty spodní pro vás stahuji z internetu.
Místní průvodci ovládají angličtinu, takže se při čekání dozvídám, že v posledních dnech pozorují na zdejší pláži 2 – 3 želvy za noc. Každá z nich naklade do hnízda kolem 900 vajec. Chuděře nezávidím, rodit jedno dítě mě vyčerpalo víc než dost. I když je to počet obrovský, na malé želvičky čeká tolik nástrah, že šanci dospět má jen jedna z tisíce. Místní indiáni drží každou noc hlídky, aby želví hnízda ochránili a zároveň vedou statiky o jejich počtu i počtu nakladených vajec. Před jedenáctou konečně dostáváme vysílačku zprávu od další hlídky, že jedna želva právě dorazila z moře. Přibližujeme se velmi opatrně a musíme zůstat schovaní za křovím, dokud si želva nevyhloubí hnízdo a nezačne klást vejce. Pokud by dříve zaregistrovala nějaké nebezpečí, uteče zpět do moře. Dává si na čas. Konečně dostáváme povolení a opatrně se můžeme jeden po druhém k želvě zezadu přiblížit a sledovat, jak klade do ohromné díry v písku vajíčka přiomínající přerostlé pingpongové míčky. Mamina je vážně ohromná. Zajímalo by mě, jak tolik masa může vyrůst jen díky pojídání medůz. Mimochodem, mezi jejich největší nepřátele patří igelitové sáčky, které často omylem zblajznou v domnění, že jde o medůzu. Takže příště si všechny pytlíky pěkně z pláže odneste domů, jasný!?
