Ani se mi nechce věřit, že už mám dva měsíce cestování za sebou. Tolik jsem toho zažila, poznala spoustu nových lidí. Přesto když se ohlédnu zpět, přijde mi, že je to teprve týden, co jsem přistála v Panama City. A nejvíc mi čas utíká právě tady, na Isla Colon. Jsem tu daleko víc zaměstnaná, než na předchozích místech. Většina mého času tu spolkne práce v Moničině kuchyni. Hodiny si zde hraji s přípravou jídla pro naše hosty, abych za to po večeři sklidila svých pět minut slávy. Jsem chodící důkaz toho, jak ego žene lidi k nesmyslným činům. Zbytek času většinou trávím bloumáním po okolních plážích, kde se snažím načerpat co nejvíce tropické atmosféry. Po návratu do Čech chci mít z čeho brát během pošmourných dní.
Vládne tu matriarchát. V čele s Monicou, vystudovanou bioložkou. Její specializací byly ryby, hlavně losos. Prý byla fakt dobrá, pravidelně publikovala články v prestižních časopisech. Celou svou kariéru a částečně i rodinu (Jim, její manžel, se sem na trvalo přestěhovat odmítl), vyměnila za tenhle ostrůvek. Před 15 lety tu skoupila jeho značnou část. Vlastní několik kilometrů pozemků kolem pláže, v Bocas pronajímá bar a restauraci a nedaleko právě staví další hotýlek. Když jsem se jí ptala, nakolik se za těch 15 let zhodnotila hodnota jejích pozemků, prohodila, že to bude něco kolem 1000%. Tenkrát to pořídila za babku. Tak myslím, že mnoho bookmakerů z Wall Streetu by se vedle ní mohlo jít s jejich investicemi rovnou zahrabat. Jenže Monice tu o žádné velké zbohatnutí nejde. Miluje tenhle život a naprosto se vyžívá v budování nových věcí. Tohle je prostě její dítě.
No a pak je tu Connie, můj parťák v kuchyni. Velmi svérázná osobnost. Connie bez jakékoli známky hořkosti vypráví, že její matka byla bitch, která ji nesnášela a málem umlátila k smrti. Proto odešla ve 13 letech z domova a od té doby se protlouká životem sama. Když jsem se po dotazu na manžela přiznala, že vlastním jen jednoho ex-manžela, s pohrdáním se ušklíbla a prohodila, že takové ona má čtyři. S nimi si pořídila 2 děti, ovšem nikdy neopomene zdůraznit, že jen proto, že jí selhala antikoncepce, protože děti nikdy nechtěla. Dnes je Connie přes 60 let. Vlastní malý domek u jezera v americké Indianně, ve volném čase nejraději jezdí na motorce a zimy obvyklé tráví tady u Monique, nebo v jakési zapadlé vesnici v Mexiku, kde zachraňuje zvířata. Zvířata miluje daleko víc než lidi. A všechny zvířata milují Connie. Celý den tu chodí, ucucává své červené víno (a dnes ráno, když jsem zalévala kafem její hrnek s připraveným mlékem, zavála ke mně vůně rumu J) a s ničím se moc nemaže. Je z těch, které stojí oběma nohama pevně na zemi a tak Monicu, která neustále létá v oblacích, skvěle doplňuje. Já na ní hlavně oceňuji její upřímnost. Hudruje, že od té doby, co jsem ji jmenovala svým hlavním testovačem, snědla v mých dezertech víc cukru než za celý svůj předchozí život. Ovšem když upeču nebo uvařím něco nového, bez odmlouvání se opět pustí do první porce. Pokud protočí oči k nebi a prohlásí „hmm.. its really good“, vím, že jsem v suchu. Bez stejných skrupulí je ovšem schopná poslat celou mou snahu totálně ke dnu. Nedávno při mém pokusu o mexický recept na čokoládovou omáčku ke kuřeti prohlásila, že tohle tedy ona jíst rozhodně nebude. Jasná informace, že je něco špatně a musím to doladit. Mimochodem, tu omáčku si nakonec šla přidat a i u hostů měla úspěch. Jen jedna zcestovalá dáma podotkla, že čokoládovou omáčku už jednou jedla přímo v Mexiku, ale tam jí vůbec nechutnala. Tak mám pocit, že ten můj první pokus se asi originálnímu receptu podobal mnohem více, než Connie odsouhlasená finální verze.
Connie a chodící klacek (walking stick), kterého objevila v trávě
Ne že bych cítila velkou potřebu se odsud vzdalovat. Okolí Tesoro Escondido je nádherné a rozhodně mne zatím neomrzelo. Přesto bych ráda poznala i další části ostrova. A protože cestování z tohoto zapadlého místa je dost komplikované, beru si jednou týdně den volna, který věnuji výletům do okolí. Minulý týden jsem se vydala do Bocas del Drago, které leží na druhé straně ostrova. Přestože je toto místo od nás vzdálené vzdušnou čarou cca 15 km, cesta tam zabere cca 1,5 hodiny. Tedy v případě, že stejně jako já raději, než platit 20 USD za taxi, raději dojdete pěšky do Bocas del Toro odkud odjíždí do Drago každé dvě hodiny autobus. Cesta do Bocas stojí za to. Vede podél oceánu a nabízí spoustu pozorovacích atrakcí. Papoušky, opice, nebo tyhle supy.
Vystupuji v Bocas del Drago a na první pohled ho identifikuji jako další turistickou past. Dvě restaurace hned u zastávky, hotýlek a několik stánků s indiánskými výrobky. Toto místo nabízí dvě hlavní turistické atrakce: 1) vzhledem k poloze směrem k pevnině tu téměř nejsou vlny a dá se tu tedy na rozdíl od naší Bluff playa pohodlně plavat i šnorchlovat. 2) Starfish beach – pláž známou hojným výskytem hvězdic.
Hned u autobusu nás odchytává další z místních a nabízí za dolar odvoz na starfish beach svou loďkou.
Po provinělých pocitech z cesty autobusem jsem nakloněna podpořit lokální ekonomiku a dát mu vydělat. Jenže nikdo jiný podobnou potřebu necítí a vézt mne samotnou za dolar pro něj není zajímavé.
Nakonec jsem ráda, že jdu pěšky. Dvacetiminutová procházka podél pobřeží je úchvatná. Je to tu další imitace ráje se vším, co k tomu patří. Palmy, bílý písek a oceán klidný jak zrcadlo odrážející všechny představitelné odstíny modré.
Samotná starfish beach je malá a krásná. Také ale ze všech, co jsem zatím během této cesty navštívila, nejvíc obležena turisty. Najdete tu stánky prodávající míchané drinky a rastamany tancující na regee hudbu. Tak takhle nějak jsem si představovala karibskou atmosféru. Moře je úžasné (Monica mi včera hlásila, že na internetu uvádí teplotu moře 28C) a hvězdice nádherné. Jen jsem přemýšlela, jak dlouho tento ráj vydrží, než ho stihneme zničit. Všude kolem visí cedule varující, že pokud vytáhnete hvězdici z vody, nadýchne se vzduchu a už nikdy se jí nepodaří dostat zpět ke dnu. Takže zemře. A to je určitě škoda. Vygooglovala jsem, že hvězdice jsou organismy bez mozku a krve, kterou nahrazuje mořská voda. Zajímavé na nich je, že jsou schopné trávit potravu mimo vlastní tělo. Chapadlem otevřou škebli či ústřici a vypustí do ní cosi jako vlastní žaludek, který ji pak ztráví přímo v jejich ulitě. Zajímavé. Hlavně bych ráda znala ten jejich fígl na otvírání ústřic. Když jsme se o to pokoušeli s José Luisem, málem to vypadalo jak japonská rituální sebevražda. A tak, i když jim chybí ten mozek, stejně mi jich bylo hodně líto při pozorování rozjívené holčičky, která s jednou z nich v ruce pobíhala po břehu..
