Singapur po druhé

Přemýšlím, o kolik příjemnější by byl život, kdybychom uměli být spokojení jen s tím, co máme. Chápu, že sedět na zadku a být prostě šťastní asi není z evolučního hlediska výherní strategie. Ale v určitých situacích je tahle naše vrozená touha po něčem jiném dost nesmyslná. V Manile jsem u místni ženské části populace centrem obdivu. Lichotí mi, jak jsem krásná, protože mám světlou pleť, jejich koupelny jsou plné vybělovacích krémů a před sluncem se schovávají pod deštníky. Když jim vyprávím, že u nás zas frčí samoopalovací krémy a holky riskují vrásky i rakovinu vystavováním těla přímému slunci, jen aby měly pleť jako ony, smějí se a myslím, že mi moc nevěří. Stejně tak já, holka vychovaná v mírném pásu, utíkám před zimou za tisíce kilometrů, abych se ohřála, zatímco místní nejraději tráví čas v místnosti s klimatizací vymrazenou pod dvacet stupňů. V rozvojových zemich to ještě jde, ale Singapur je bohatý, před klimatizací tu neutečete nikde. Venku vás praští 32C, zatímco v obchodech, restauracích, metru i taxících mrznu. 

Při návštěvě nádherných zahrad v zálivu se jdeme podívat i do dvou místních megaskleníků. Jeden je zaměřen na středozemní klima. Chápu, že pro Singapurce je to exotika, ale obdivovat astry či strádajicí břízy, je pro mne trochu nuda. I když kvetoucí sněženky bych tu vážně nečekala. 12 měsíčku už v dnešní době ztrácí svůj patent na pohádková kouzla. Druhý skleník slibuje simulaci deštného pralesa. A hádejte co? I tady v tom ohromném prostoru jede klimatizace na plné obrátky! Takže varování: do Singapurského tropického pralesa si nezapomeňte přibalit svetr!

Ale jinak musím přiznat, že celé zahrady jsou opravdu ohromující. Kromě skleníků jsou tu i nádherné venkovní zahrady a záliv s pláží, kde se určitě není problém zabavit celý den. 

Sigapur určitě stál za návštěvu. Umím si představit, že bych se tu dokázala zabavit celý týden. Salvatore si na památku odváží ze vší té klimatizace chřipku, díky které prožije většinu svého následujícího pobytu na Bali v posteli.

Singapur

Pobyt v Manile je dost jednotvárný. Když zrovna nikdo z Nataleho velké rodiny neslaví narozeniny, neodlétá do USA, či se nežení, tak se slaví aspoň víkend, nebo zvou na oběd/večeři jeho sousedé a někdo z jeho početných italských přatel. Ne, že bych se stihla nudit, stále je tu plno lidí, dobrého jídla i zábavy. Ale pobyt na Bali a v Singapuru, se všemi těmi tradičními turistickými aktivitami, bude příjemné zpestření.

Singapur je z Manily něco přes tři hodiny letu a asi byste těžko hledali dva tak extrémně odlišné světy. Manila, plná špíny, smogu, naprostého dopravního chaosu a chudoby. Singapur se naopak chlubí jednou z nejrozvinutějších světových ekonomik. Cesta z letiště do města je lemovaná pečlivě zastřiženými trávníky a stromy, golfovými hřišti a tisíci květináči s kvetoucíma květinama. Nikde ani lísteček, natož odpadek. Doprava je klidná, nikdo netroubí a všichni respektují pravidla. Natale ještě pamatuje Singapur jako ošklivé, chudé město, ale dnes tu asi těžko budete hledat starý dům. Vše je kompletně přestavěné, nové. Vypadá to tak dokonale, až se se shodujeme, že to za pár dní musí být docela nuda. Ale tolik času tu stejně nemáme.

Od našeho hotelu je nedaleko China town. Salvatore dostal geniální nápad zkusit tam objevit někoho, kdo ještě vyrábí hand pulled noodles. Jde o speciální čínskou techniku výroby nudlí, která se dnes, v době snadno dostupných komerčně vyráběných nudlí, moc nevidí. Se Salvatorem jsme kdysi na toto téma prolézali internet a nezávisle na sobě i společně se pokoušeli ji napodobit. Ale nikdy se nám nepodařilo dosáhnout těsta elastického tak, aby vydrželo několik natažení a neskončili jsme místo nudlí jen s drobením do polévky. Takže objevení malé zaplivané restaurace Noodle Man v Singapuru jsem prožívala jak malá holka vánoce. A tady už je Mr. Noodle Man osobně:

Těsto zručně několikrát zamotá, pobouchá, šestkrát přeloží, natáhne do konečné podoby nudlí a už nese do woku s vařicí vodou. To celé trvá asi minutu. Prý je dokáže přeložit a natáhnout až 15x. Že to vypadá snadně? Tak si to zkuste osobně. Přeji hodně štěstí. Mr. Noodle Manovi prý trvalo 8 let, než to vypiloval. Raději si udělejte výlet do Singapuru, za pár dolarů si tu můžete vybrat, s čím vám tuhle specialitu naservírují.

China towny miluji i v Evropě, ale tak autentický jako tady jsem ještě neviděla. Salvatore vypadá, že toho má pro dnes dost, tak ho taxikem posílám zpět do hotelu. Hodlá sledovat tenisový zápas Berdicha s Federem. Jediný tenista, který mě zajímá, na mě čeká doma na Jalůvčí, takže já se raději vrhám zpět užít si tuhle, pro mne tak exotickou, atmosféru. Jsou tu stovky stánků, kde vám připraví cokoli, od mušlí, polévek a nudlí až po pracečí vnitřnosti, žabí stehýnka a sušené červy. V krámcích pořídíte především nezbytné dekorace opice na blížicí se Čínský nový rok plus další cetky, ale i sušené maso a mořské potvory, řasy, kořínky, ptačí hnízda, desitky druhů hub, bylinky, čaje a spoustu dalších ingrediencí, o jejichž použití nemám tušení. 

A protože ještě nemám dost, přejíždím místním perfetně fungujícím metrem dvě stanice do Indické čtvrti Little India. Tohle jsem si na Singapuru zamilovala. Je to jedno z těch měst, kde společně bez problémů žijí lidé odlišné národnosti a vyznání. Singapur má 50% budhistů, zbytek jsou muslimové, hindujisti, křesťané. Potkáte tu Číňany, Malajce, Indy, Japonce i bělochy, mixuje se tu angličtina s mandarinštinou a tahilštinou.. a přesto to všechno funguje.. Dokonce lépe, než ve většině zemí na světě.. Tak mi nevyprávějte, že mísení kultur je spatně...

Tak teda Little India. Odtud bych si zas k nám na Tyršovku moc ráda přestěhovala jeden ze stovky místních zeleninových stánků. Plno čerstvých druhů bylinek, koření a zeleniny, ráj pro všechny milovníky kari. V jednom krámku už se neudržím a kupuji aspoň sušené krevety a pytlík muškátového oříšku. 

Objevuji i krytou tržnici s jídlem. Sem na rozdíl od China townu moc turistů nechodí. Evidentně jsem tu jediná bílá a cítím, že přitahuji pozornost. Jeden z místních stánkařů na mne haleká, ať zkusím jeho pakoru s banánem. Vlastně proč ne. Před očima mi ji poctivě zasypává cukrem, oblévá ghí (indické přepuštěné máslo), hbitě do ní balí banán a smaží na pánvi.

Dobrá, dnes nebudu řešit ani hygienu, ani kalorie. Samozřejmě je to moc dobré a levné. A nakonec za mnou ke stolu ještě přiběhnou s miskou curry, prý na ochutnání. Tohle mě na sólo cestování baví. Nejen, že jsem se nikdy necítila v ohrožení, ale naopak jsou většinou místní k samotné ženské daleko přívětivější, než k běžným turistům.

V curry cítim skopové, ale dárky se neodmítají, takže kromě kalorií dnes neřeším ani maso...

A jídlem dnešní den i končí. Večer vyrážíme otestovat proslulé Singapurské kraby. Kraby miluji. Dávám si jednoho na chilli a je obrovský.. A skvělý.. Nejlepší krab, co jsem kdy jedla.. Sedíme vedle na terase vedle řeky, venku je stále kolem třiceti, před námi nádherně osvětlené velkoměsto, všude plno restaurací, barů, hudby, lidí.. A já si zas přijdu trochu nepatřičně. Mám právo mít se takhle dobře?

Návrat do Manily

 "Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem. V Paříži dostávám v tomto smyslu lekci. Do tranzitního prostoru mě bez palubní vstupenky nepustí. Jenže slečna u tranzitní přepázky byla už dávno vyměněna za naleštěný automat. Chvíli spolu flirtujeme, než mi ukáže eletronický prostředníček a vyplivne na mne lístek se vzkazem: "Ze mne palubní lístek nedostaneš, zkus štěstí na přepážce Air France". Její polohu však taktně zamlčí. Odchytávám jediného zaměstnance v dohledu a ptám se na směr. Zametá podlahu, mluví jen francouzsky a jako správný frantík snahu o porozumnění ani nepředstírá. Když na něj již po třetí hulákám "Air France!", otráveně mávne rukou směrem k východu. V téhle bojovce evidentně nejsem sama. Můj částěčný úspěch neunikl starší Vietnamce, která se na mě okamžitě vrhá. Ta pro změnu mluví jen Vietnamsky. Jediné, co si rozuzumíme je "Hanoi" a zoufalství v jejích očích. Jakmile ji naznačím, ať jde za mnou,  přibíhá další, tentokrát Číňan, s výkřiky "Hong Kong, Hong Kong!". Paráda! Jako nechtěná vedoucí asijského zájezdu naviguji svou skupinu ven z odletového prostoru. Charles de Gaulle není Ruzyně, dostat se k odbavovacím přepažkám trvá téměř 20 minut, stejný čas zabere cesta na terminál E a nakonec ještě vlak k odletové bráně. Dorážím akorát na boarding.

Vystupuji do jiného světa. Zatímco v Evropě se automatizuje s cílem ušetřit náklady na zaměstnance, na Filipínách lidská práce nestojí téměř nic. Při čekání na kufr pozoruji dva zaměstnance WC (jeden pro pány, druhý pro dámy). Co je přesně jejich pracovní náplní nejspíš netuší ani oni sami, takže si krátí čas přijemnou konverzací. 

Před letištěm mne vítá Mari. Než překročím ulici ověšená zimní bundou a kufrem, jsem propocená zkz nazkrz. Venku je prý 30C. Vzpomínám, jak na mne před 20 hodinami Vráťa zvýšil hllas, abych se nebránila nasadit si jeho rukavice, protože jsem se zimou klepala jak ratlík. 

Natale se jako obvykle moc netrápí formalitami. Krátké objetí na přivítanou, to je dost, že jsi tady a jde se jíst. Hromada jídla. Zítra musím jít běhat.

Jedeme na letiště pro Salvatora. Teploměr v autě ukazuje venkovní teplotu 35C. Veze nás řidič Candy a stále slyším "yes, ma'am, sure ma'am"... Hochu kdybys tušil, že si doma dokonce i sama vytírám podlahu, asi by ses mi při držení dveří tak hluboko neklaněl. Jenže mám světlou pleť a široké oči, to tu stačí. Přemýšlím, kdy se nám, bělochům, podařilo zbytku světa vsugerovat, že jsme něco lepšího než oni...

Dorazil Salvatore a nastává druhé kolo obžerství. Zítra musím jít běhat.

Ráno vstávám před šestou a jdu běhat. Po 5 kilometrech mám tep 180 a nemůžu. Zpět jdu pěšky. Venku už je zas 30C....

Závěr cesty a pomocný projekt

Čas v Asii utekl jako voda. Před návratem domů jsme stihli ještě 10 denní návštěvu Thajska, kde jsem si užila klasických turistických atrakcí včetně válení na pláži, mazlení se slony či souboj s opicí o tašku s ovocem na terase hotelu. Čas zbyl i na Bangkok. Tohle město při návštěvě Thajska rozhodně nevynechejte! No a samozřejmě Thajská kuchyně. Po nepříliš zajímavé Filipínské gastronomii jsem si konečně užila kulinářský ráj, od skvělého street-food (slušná porce jídla kolem 40 Kč!) až po luxusní restaurace. Thajské kombinace slano-sladko-kyselo-pálivých chutí doplněných kupou asijských bylinek mě moc baví.

Thajská specialita, dezert z hnízd speciálního druhu vlaštovek

Jen ten turistický ráj mi trochu narušují vzpomínky na Filipíny. Domy tu mají skutečné stěny, obytné čtvrti nepřipomínají obrovská smetiště, postrádám houfy polonahých dětí kličkujících v nejlevnějších žabkách mezi hlučnou dopravou.. a ano, i thajské tuk-tuky mi připadají jako moderní, tiché vozítko v porovnání s filipínskými tricykly. Vlastně je to tu šílený luxus.

 

 

Dovolená skončila. Jsem zpět doma. Ale ten pocit viny při plnění vozíku v nákupáku pořád přetrvává. A tak se rozhoduji realizovat nápad, který ve mně klíčí již od návštěvy ostrova Mindoro. A tajně doufám, že mi pomůžete ho dotáhnout.

Takže od začátku. Během pobytu v Puerto Galera jsme navštívili i vesnici domorodých obyvatel, Mangyanů. Mangyanové dříve žili v horách a živili se převážně lovem. S příchodem civilizace se jejich životní styl rapidně mění. Přesunuli se blíže k moři, do vesnice, kterou pro ně v původním stylu nechala vybudovat jedna bohatá Filipínka. V kapse u trička nosí mobily a ve svých chýších čučí na telku. Mají vlastní školu a šamana nahrazuje dostupná zdravotní péče. Jednu původní dovednost si ale stále udržují. Pletou košíky a další úžasné věci z proutí.  

 

 

A samozřejmě, jako většina Asiatů, nepostrádají obchodního ducha a snaží se tuto dovednost zpeněžit. Stánky lemující stezku do vesnice nabízí proutěné mísy, krabičky, podnosy.. Náš původní záměr nakoupit zde jen pár suvenýrů se postupně zvrhává v charitativní projekt. Kupujeme tác u prvního stánku, mísu a podšálky u druhého, krabičku na šperky u třetího.. a pak už prostě nemáme to srdce nevzít si něco i od té paní s prosebným pohledem z čtvrtého, pátého,.. až asi dvanáctého stánku. Nakonec máme problémy to všechno vůbec pobrat a nasoukat do tricyklu, který na nás čeká. Odvážím si toho daleko víc, než mohu potřebovat. A tady někdy se zrodil můj nápad.

 

 

Ty věci jsou opravdu krásné, naprosto ekologické. Samozřejmě, nejde o čínskou pásovou výrobu, ale poctivou ruční práci. Každý kus je originál. S přihlédnutím k času potřebnému pro jejich výrobu jsou levné (výroba jednoho proutěného talíře trvá cca týden). Možná by se vám něco takového doma také líbilo. Nebo zrovna sháníte dárek pro někoho k narozeninám, svátku, výročí… zkrátka a dobře, své přebytky tu nabízím k prodeji. Já slibuji, že částku, kterou prodejem Magnyanských výrobků získáme, zdvojnásobím a celkovou sumu pošlu nadaci do Purto Galera.

Tuto nadaci založil před několika lety ve jménu své zemřelé ženy Natale a nabízí šanci místním chudým dětem na lepší život. V současnosti podporuje cca 20 talentovaných chudých dětí z Puerto Galera formou stipendia na střední škole. Dva z nich už to dotáhli až na universitu. A právě s nimi jsem se měla možnost se v Manile osobně seznámit. Jejich příběh mě dojal. Lan byla talentovaná a snaživá žačka. I přes výborné školní výsledky, její šance na pokračování ve studiu na universitě byly minimální. University jsou pouze v Manile. Dvě z nich jsou státní a poskytují studium zdarma. Ale její rodina, podobně jako většina obyvatel Purto Galera, je příliš chudá na to, aby si mohli dovolit platit její ubytování a stravu ve vzdáleném hlavním městě během studia. Bez vzdělání ale nemáte šanci získat lepší práci a bez lepší práce šanci na únik z života v chudobě. Zamotaný kruh.

Jediné "´dětské hřiště" v Puerto Galera

A tady se právě Natale se svou nadací snaží pomoci. Lan byla jeho pilotní projekt. Přispíval ji finančně při studiu na střední škole. Když byla úspěšně přijata na vysokou, poskytl ji ubytování a stravu ve svém domě v Ayala Alabang výměnou za občasnou výpomoc v domácnosti. Lan díky tomu vystudovala management, získala pozici asistentky Quality Manažera v místní nemocnici a jak se mi svěřila, nyní si šetří na vlastní dům a uvažuje o založení rodiny. Druhý, kdo to dotáhl až na vysokou je Edmond. Hodně podobný příběh. Jen ten si ještě mezi střední a vysokou stihl vyzkoušet na pár let život filipínského rybáře. Celý měsíc zavřený na velké rybářské lodi, kdy neznáte nic jiného, než těžkou práci a spánek, není život k závidění.

Edmond a Lan (uprostřed)

 Sama jsem vždy tvrdila, že to nejlepší, co mohu pro svou dceru udělat, je pomoci ji získat co nejlepší vzdělání. A tak věřím v takovouto formu pomoci. Nemám ambice tu přes Magnyanské košíky vyřešit otázku Filipínské chudoby, ale pokud aspoň částečně pomůžeme zařídit lepší osud pro další Lan či pro dalšího Edmonda, má to smysl.

Takže, jedinečná šance získat originální a krásný výrobek od filipínských domorodců a jako bonus zdarma dobrý pocit z pomoci chudým dětem je tu! Tak ji prosím nepropásněte a své objednávky či dotazy posílejte na miloslava.rajtrova@gmail.com. Detaily předání vyřešíme individuálně a všichni, kdo se zapojíte, budete samozřejmě na závěr informováni o výsledku a celkové sumě vybrané pro chudé děti na Filipínách.  

Tohle používají v Puerto Galera jako obal na lahev od piva, ale určitě vás napadne i jiné využití (100 Kč/kus)

Hluboká mísa (třeba na ovoce?), průměr u horního okraje 32 cm (450 Kč)
PRODÁNO

Mělká mísa s motivem želvy, průměr horního okraje 39 cm (450 Kč)
PRODÁNO
 

Proutěný talíř, průměr 30 cm (250 Kč)
PRODÁNO

 

Úžasný košík s šesti přihrádkami, 29 x 21 x 7 cm (600 Kč)

PRODÁNO

 

Podnos, 41 x 32 cm (500 Kč) 

Velký podnos s motivem ještěra, 46 x 35 cm (600 Kč)

 

Krabičky, na šperky, na drobné, účty.. (400 Kč/kus)

 

 

Rýžové terasy v Banaue

Když už jste ve Filipínách, výlet na rýžové terasy v Banaue byste určitě neměli vynechat. Tohle místo je zapsané v UNESCO a určitě právem, takhle nádherné rýžová pole budete po světě hledat těžko.

Dostat se na místo není úplně snadné. Vlastně jediná šance, kromě auta, je využití nočního autobusu z Manily. Cesta trvá 9 hodin. Natale huhlá co si zas vymýšlíme, když nejlepší místo ve Filipínách je přeci u něj v Ayala Alabang, tak proč se trmácet někam jinam a jeho dcera Candy se nás snaží odstrašit historkou o autobusu, který na této trase spadl minulý týden ze svahu, což se stalo osudným 14 turistům. Tohle nám nakonec cestu skutečně trochu zkomplikuje. Když si jdeme koupit jízdenky, zjišťujeme, že kvůli vyšetřování dopravce na 2 týdny pozastavil veškeré spoje. Naštěstí nám poradí jinou společnost, která také na této trase operuje, takže večer v deset vyrážíme. 

I přes veškerou publicitu a faktu, že místní ekonomika visí především na turismu, Banaue naštěstí není přeturizováno. Jediný místní hotel je plný a tak se ubytováme u Beatrice, domorodkyně, která nabízí pár mísností k pronájmu. Nic luxusního, společná koupelna s ostatními pokoji, ale výhled z balkonu, kde začínáme náš první den míchanými vajíčky, stojí rozhodně za víc než těch 120 korun za noc. 

Místní turistické kanceláře nabízí různé druhy výletů do okolí, od několikahodinových, až po týdenní trek přes hory obseté rýžovými poli. Bohužel Salvatore má problémy s meniskem a tak strmé sestupy jsou mimo jeho možnosti. Beatrice mi proto pomáhá zorganizovat okružní jízdu po snadno dostupných místech na tricyklu, abych starého pána trochu šetřila. To jsem ale netušila, že výlet bude znamenat 4 hodinovou jízdu v šíleném terénu po oraništi, kde zrovna probíhá výstavba nové silnice (bagřík na obrázku byla ojedinělá mechanizace, hlavní pracovním nástrojem na většině míst byla stará dobrá lopata).

Vozík u tricyklu je malý jak pro naše evropské zadky, tak pro naši výšku, takže jsme při každém hupu důkladně otloukáni ze všech stran. V hlavě se mi promítá historka, kterou zrovna den předtím vyprávěl Marito o tom, jak místní tlučou kohouta před zabitím hlava nehlava jakousi palicí, protože maso má pak údajně lepší chuť a přemýšlím, co nás po tomhle výletu asi čeká v cíli. 

Walter, náš průvodce a řidič v jedné osobě, nás provezl po vyhlídkových místech, kde už čekali dychtivý domordci navlečení v tradičních oděvech, doufající v pár bathů výměnou za jejich fotografii.

Pár kilometrů za Banaue už je však totální divočina a krajinu neruší nic než nádhera rýžových teras.

Škoda, že jsme dorazili zrovna v období, kdy se většina polí teprve připravuje k výsadbě. V době růstu rýže, kdy všechna pole září jasně zelenou barvou, je tento pohled ještě úžasnější. i tak mi ale tyhle kopce berou dech.

Bohužel dopad civilizace nemá na tyto pohledy zrovna pozitivní vliv. Původní střechy z palmového listí vyžadují častou údržbu a v období dešťů asi nejsou dokonalé. Místní se proto shlédli ve vlnitém plechu, který samozřejmě rezne a na poetice krajině zrovna nepřidá. Chudší chatrče jsou stále ještě stlučena z prken, bohatší část banaueské populace se ovšem zmohla na stěny z betonových KB bloků (s omítkou se nikdo nenamá) a to je teprve hnus. Představte si místní krajinu s původními obydlími, které tu ještě sem tam najdete:

A takhle vypadá "moderní" Banaue dnes:

Manila 2. část

Co dál se dá ještě podniknout v Manile?

Pokud jste propadli shoppingu, určitě si tu přijdete na své. Trávení volného času v nákupáku zde frčí snad ještě víc než u nás. Celkem to chápu, je zde klimatizace a zdejší moderní obchody nabízejí, narozdíl od chudoby a špíny venku, iluzi života v civilizaci. Najdete tu všechny známé oděvní značky, dokonce i Baťu, samozřejmně nechybí McDonalds, Starbucks, a spol. V South Mall je k dispozici i ledová plocha slušné velikosti, pokud dostanete chuť otestovat v tropech brusle, ve Festival Mall zas vnitřní horská dráha. Ceny jsou tu ovšem srovnatelné s Evropou, takže zde potkáte jen místní vyšší vrstvu. 

Ve Filipínách se prý vyplatí nakoupit perly a ruční výrobky domorodců. O průměrných cenách perel na trhu nemám páru, ale proutěných výrobků mám plný batoh. Ale o tom až někdy příště.

Až vás unaví nákupy i hluk místní dopravy, zajděte se podívat na americký hřbitov. Nejsem velký fanoušek vojenských pomníků, ale tohle místo působí uprostřed všeho toho blázince jak oáza klidu. A mozaiky zobrazjící mapy a vývoj války v Pacifiku jsou fakt zajímavé.

 Za zmínku stojí také čínský hřbitov. Tohle je také celkem šílené místo. Zatímco okolo lidé živoří v polorozpadlých obydlích, početné rodiny na pár metrech čtverečních, zde si bohatí Číňané kupují místa pro hrobky za stovky tisíc a budují neskutečné stavby. Spousta hrobek připomíná běžný dům. Mrtví tu mají několik pater, toaletu i kuchyň. Jejich pozůstalí sem pak v neděli chodí jak na víkendový byt a tráví tu často celý den.

A pokud máte silné žaludky, nenechte si ujít oblíbenou Filipínskou zábavu, kohoutí zápasy. Naše cesta sem byla zábavná. Rozhodli jsme se zažít trochu dobrodružstí s veřejnou dopravu a použít služby Jepnee. Natale nám vysvětlil, kde se místo zhruba nachází, ale přeci jen, orientovat se zde vyžaduje trochu zkušeností. Při prvním podezření, že bychom mohli být na místě se Salvatore ptá řidiče: "Promiňte, je tohle Sabung? (kohoutí zápasy v Tagalo řeči)". Dočkali jsme se kývavé odpověďi: "Yes, sir!". A tak vystupujeme a po dobrodružném přechodu čtyřproudé silnice zjištujeme, že jsme samozřejmě vystoupili blbě. První střed se slabou stránkou uctivé Filipínské povahy. Filipínci se na vás budou vždy usmívat a i když nerozumí na co se zrovna ptáte, uctivé kývají a potvrzují: "Yes, sir". No nic, chytáme další Jepnee a tentokrát už pokračujeme až do naší destinace.

Kohoutí zápasy jsou fakt něco mimo naše kulturní chápání. Jakási obdoba našich kasín, jde zde především o sázky. Aby se prachy točili a vše trochu urychlilo, každému zápasícímu kohoutovi se před zápasem připevní na jednu nohu ostrý nůž, jakási břitva.

Přímo v ringu se pak majitel snaží své zvíře pořádně rozdráždit, zatímco v publiku se přijímají sázky na vítěze. Jak přesně to funguje jsem moc nepochopila, je u toho ale hrozný řev a vzduchem lítají peníze zmuchlané do kuliček pro přesný zásah.

Samotný zápas je pak velmi rychlý, zřídka přesáhne jednu minutu. Zásah ostrým nožem vyřídí protivníka velmi efektivně, jakmile se soupeř nehýbá, je konec.

Vítěz má pak nárok na ošetření případně ušetřených ran a putuje do místní "nemocnice".

A tohle je místo pro poražené:

Manila, 1. část

Filipíny nabízí turistům vše, co si mohou přát - nádherné pláže, teplé moře s korálovými útesy, hory, příjemné klima i levné nákupy. Na jednom se ale většina turistických průvodců shodne - z Manily utíkejte tak rychle, jak je to možné. Já bych to tak extrémně nestavěla. Tohle místo je bez pochyby zkoncentrovaná bída s ošklivostí a Salvatore není daleko od pravdy, že takhle nějak to asi vypadá v pekle. Ale rozhodně tu dostanete spoustu příležitosti zkorigovat trochu své životní hodnoty tím správným směrem. Osobně bych sem povinně posílala na pár týdnů všechny české fňukny, co naříkají, jak se u nás máme špatně.

A tady pár tipů na to, co podniknout, když už tu přeci jen na nějakou dobu uvíznete:

1) Intramuros - tohle místo najdete asi ve všech průvodcích. Jakási historická tvrz, kde se odehrávali nejdůležitější části Filipínských dějin. V hlavě mi uvízli Španělé, kteří si tu zřídili své centrum v době kolonizace. Později to po nich převzali Američané a během druhé světové války si tu Japonci pořídili soukromá jatka, kde mučili a zabili tisíce ubohých Filipínců. 

Mě osobně koloniální styl a hradby dech neberou a tak po nudné prohlídce kostela Sv. Augustýna, naberu směr do jedné postranní uličky, kde se místo duchů minulosti odehrává skutečný život. Salvatore má evidentě větší pud sebezáchovy a tak chvíli zaraženě stojí, než se odhodlá mě následovat. Je jasné, že tímhle směrem se moc turistů nevydá a tak cítím pohledy v zádech. Netrvá ale dlouho než se jeden z místních obyvatel squotu probere z překvapení a kvapně se na nás vrhá se svou alternativou tricyklu. Motorku zde ovšem nahrazuje staré kolo. Domlouváme si cenu a už nás souká do přívěsného voziku a vydáváme se na tour ala Intramuros.

Víc než historické ruiny mne zajímají detaily z jeho života. A tak mi během šlapání do pedálů ochotně vypráví, že je mu přes 40 (jak to, že na těch Filipíncích není věk vůbec vidět?!!!), ženu ani děti nemá (později nám jeden jeho kamarád potvrzuje naše podezření, že na ženský není) a celý svůj život ztrávil bojem o turisty tady v té čtvrti. Konkurence je velká a tak to sotva stačí na přežití. 

Najmout si lokálního průvodce se ukázalo jako moudrý tah. Statečně od nás celou dobu odhání veškeré pouliční prodejce, snažící se o to samé, přežít. Dokud je ale s námi, dávají nám pokoj. Jednu chvíli se to ovšem vymyká z rukou i jemu. Salvatore je velký sběratel všech možných nesmyslů, mimo jiné i káč na hraní a tak projeví zájem o koupi podobné káči, s kterou si hrajou děcka na jedné z ulic, kterou projíždíme. Ulice je lemovaná drobnými stánky a okýnky v polorozpadajích domech, kde se místní snaží prodat cokoliv je po ruce. Náš průvodce neomylně zamíří k jednomu z nich a za chvíli loví společně v igeliťáku plným dřevěných káč. To okamžitě upoutná pozornost místních dětí a zvědavě se kolem těch divných cizinců schromažďují. Salvatore vyměkne a vytáhne pár drobných na další káči pro děti. Velká chyba. V tu ránu se jejich počet zněkolikanásobuje a chvíli zažíváme horkou chvilku, abychom se skrz ně dokázali probojovat zpět do vozíku. I pak nás ještě dlouho pronásledují s nataženýma rukama. Tahle země je pro mě opravdu velký kulturní šok..