Návrat do Manily

 "Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem. V Paříži dostávám v tomto smyslu lekci. Do tranzitního prostoru mě bez palubní vstupenky nepustí. Jenže slečna u tranzitní přepázky byla už dávno vyměněna za naleštěný automat. Chvíli spolu flirtujeme, než mi ukáže eletronický prostředníček a vyplivne na mne lístek se vzkazem: "Ze mne palubní lístek nedostaneš, zkus štěstí na přepážce Air France". Její polohu však taktně zamlčí. Odchytávám jediného zaměstnance v dohledu a ptám se na směr. Zametá podlahu, mluví jen francouzsky a jako správný frantík snahu o porozumnění ani nepředstírá. Když na něj již po třetí hulákám "Air France!", otráveně mávne rukou směrem k východu. V téhle bojovce evidentně nejsem sama. Můj částěčný úspěch neunikl starší Vietnamce, která se na mě okamžitě vrhá. Ta pro změnu mluví jen Vietnamsky. Jediné, co si rozuzumíme je "Hanoi" a zoufalství v jejích očích. Jakmile ji naznačím, ať jde za mnou,  přibíhá další, tentokrát Číňan, s výkřiky "Hong Kong, Hong Kong!". Paráda! Jako nechtěná vedoucí asijského zájezdu naviguji svou skupinu ven z odletového prostoru. Charles de Gaulle není Ruzyně, dostat se k odbavovacím přepažkám trvá téměř 20 minut, stejný čas zabere cesta na terminál E a nakonec ještě vlak k odletové bráně. Dorážím akorát na boarding.

Vystupuji do jiného světa. Zatímco v Evropě se automatizuje s cílem ušetřit náklady na zaměstnance, na Filipínách lidská práce nestojí téměř nic. Při čekání na kufr pozoruji dva zaměstnance WC (jeden pro pány, druhý pro dámy). Co je přesně jejich pracovní náplní nejspíš netuší ani oni sami, takže si krátí čas přijemnou konverzací. 

Před letištěm mne vítá Mari. Než překročím ulici ověšená zimní bundou a kufrem, jsem propocená zkz nazkrz. Venku je prý 30C. Vzpomínám, jak na mne před 20 hodinami Vráťa zvýšil hllas, abych se nebránila nasadit si jeho rukavice, protože jsem se zimou klepala jak ratlík. 

Natale se jako obvykle moc netrápí formalitami. Krátké objetí na přivítanou, to je dost, že jsi tady a jde se jíst. Hromada jídla. Zítra musím jít běhat.

Jedeme na letiště pro Salvatora. Teploměr v autě ukazuje venkovní teplotu 35C. Veze nás řidič Candy a stále slyším "yes, ma'am, sure ma'am"... Hochu kdybys tušil, že si doma dokonce i sama vytírám podlahu, asi by ses mi při držení dveří tak hluboko neklaněl. Jenže mám světlou pleť a široké oči, to tu stačí. Přemýšlím, kdy se nám, bělochům, podařilo zbytku světa vsugerovat, že jsme něco lepšího než oni...

Dorazil Salvatore a nastává druhé kolo obžerství. Zítra musím jít běhat.

Ráno vstávám před šestou a jdu běhat. Po 5 kilometrech mám tep 180 a nemůžu. Zpět jdu pěšky. Venku už je zas 30C....