Clementine lost in world: března 2014

Čas v Asii utekl jako voda. Před návratem domů jsme stihli ještě 10 denní návštěvu Thajska, kde jsem si užila klasických turistických atrakcí včetně válení na pláži, mazlení se slony či souboj s opicí o tašku s ovocem na terase hotelu. Čas zbyl i na Bangkok. Tohle město při návštěvě Thajska rozhodně nevynechejte! No a samozřejmě Thajská kuchyně. Po nepříliš zajímavé Filipínské gastronomii jsem si konečně užila kulinářský ráj, od skvělého street-food (slušná porce jídla kolem 40 Kč!) až po luxusní restaurace. Thajské kombinace slano-sladko-kyselo-pálivých chutí doplněných kupou asijských bylinek mě moc baví.

Thajská specialita, dezert z hnízd speciálního druhu vlaštovek

Jen ten turistický ráj mi trochu narušují vzpomínky na Filipíny. Domy tu mají skutečné stěny, obytné čtvrti nepřipomínají obrovská smetiště, postrádám houfy polonahých dětí kličkujících v nejlevnějších žabkách mezi hlučnou dopravou.. a ano, i thajské tuk-tuky mi připadají jako moderní, tiché vozítko v porovnání s filipínskými tricykly. Vlastně je to tu šílený luxus.

Dovolená skončila. Jsem zpět doma. Ale ten pocit viny při plnění vozíku v nákupáku pořád přetrvává. A tak se rozhoduji realizovat nápad, který ve mně klíčí již od návštěvy ostrova Mindoro. A tajně doufám, že mi pomůžete ho dotáhnout.

Takže od začátku. Během pobytu v Puerto Galera jsme navštívili i vesnici domorodých obyvatel, Mangyanů. Mangyanové dříve žili v horách a živili se převážně lovem. S příchodem civilizace se jejich životní styl rapidně mění. Přesunuli se blíže k moři, do vesnice, kterou pro ně v původním stylu nechala vybudovat jedna bohatá Filipínka. V kapse u trička nosí mobily a ve svých chýších čučí na telku. Mají vlastní školu a šamana nahrazuje dostupná zdravotní péče. Jednu původní dovednost si ale stále udržují. Pletou košíky a další úžasné věci z proutí.

A samozřejmě, jako většina Asiatů, nepostrádají obchodního ducha a snaží se tuto dovednost zpeněžit. Stánky lemující stezku do vesnice nabízí proutěné mísy, krabičky, podnosy.. Náš původní záměr nakoupit zde jen pár suvenýrů se postupně zvrhává v charitativní projekt. Kupujeme tác u prvního stánku, mísu a podšálky u druhého, krabičku na šperky u třetího.. a pak už prostě nemáme to srdce nevzít si něco i od té paní s prosebným pohledem z čtvrtého, pátého,.. až asi dvanáctého stánku. Nakonec máme problémy to všechno vůbec pobrat a nasoukat do tricyklu, který na nás čeká. Odvážím si toho daleko víc, než mohu potřebovat. A tady někdy se zrodil můj nápad.

Ty věci jsou opravdu krásné, naprosto ekologické. Samozřejmě, nejde o čínskou pásovou výrobu, ale poctivou ruční práci. Každý kus je originál. S přihlédnutím k času potřebnému pro jejich výrobu jsou levné (výroba jednoho proutěného talíře trvá cca týden). Možná by se vám něco takového doma také líbilo. Nebo zrovna sháníte dárek pro někoho k narozeninám, svátku, výročí… zkrátka a dobře, své přebytky tu nabízím k prodeji. Já slibuji, že částku, kterou prodejem Magnyanských výrobků získáme, zdvojnásobím a celkovou sumu pošlu nadaci do Purto Galera.

Tuto nadaci založil před několika lety ve jménu své zemřelé ženy Natale a nabízí šanci místním chudým dětem na lepší život. V současnosti podporuje cca 20 talentovaných chudých dětí z Puerto Galera formou stipendia na střední škole. Dva z nich už to dotáhli až na universitu. A právě s nimi jsem se měla možnost se v Manile osobně seznámit. Jejich příběh mě dojal. Lan byla talentovaná a snaživá žačka. I přes výborné školní výsledky, její šance na pokračování ve studiu na universitě byly minimální. University jsou pouze v Manile. Dvě z nich jsou státní a poskytují studium zdarma. Ale její rodina, podobně jako většina obyvatel Purto Galera, je příliš chudá na to, aby si mohli dovolit platit její ubytování a stravu ve vzdáleném hlavním městě během studia. Bez vzdělání ale nemáte šanci získat lepší práci a bez lepší práce šanci na únik z života v chudobě. Zamotaný kruh.

Jediné "´dětské hřiště" v Puerto Galera

A tady se právě Natale se svou nadací snaží pomoci. Lan byla jeho pilotní projekt. Přispíval ji finančně při studiu na střední škole. Když byla úspěšně přijata na vysokou, poskytl ji ubytování a stravu ve svém domě v Ayala Alabang výměnou za občasnou výpomoc v domácnosti. Lan díky tomu vystudovala management, získala pozici asistentky Quality Manažera v místní nemocnici a jak se mi svěřila, nyní si šetří na vlastní dům a uvažuje o založení rodiny. Druhý, kdo to dotáhl až na vysokou je Edmond. Hodně podobný příběh. Jen ten si ještě mezi střední a vysokou stihl vyzkoušet na pár let život filipínského rybáře. Celý měsíc zavřený na velké rybářské lodi, kdy neznáte nic jiného, než těžkou práci a spánek, není život k závidění.

Edmond a Lan (uprostřed)

Sama jsem vždy tvrdila, že to nejlepší, co mohu pro svou dceru udělat, je pomoci ji získat co nejlepší vzdělání. A tak věřím v takovouto formu pomoci. Nemám ambice tu přes Magnyanské košíky vyřešit otázku Filipínské chudoby, ale pokud aspoň částečně pomůžeme zařídit lepší osud pro další Lan či pro dalšího Edmonda, má to smysl.

Takže, jedinečná šance získat originální a krásný výrobek od filipínských domorodců a jako bonus zdarma dobrý pocit z pomoci chudým dětem je tu! Tak ji prosím nepropásněte a své objednávky či dotazy posílejte na miloslava.rajtrova@gmail.com. Detaily předání vyřešíme individuálně a všichni, kdo se zapojíte, budete samozřejmě na závěr informováni o výsledku a celkové sumě vybrané pro chudé děti na Filipínách.