Na letiště dorážím již po páté ráno a obětavá mamina mi nejen dělá šoféra, ale i kafe do termosky a domácí koláčky k snídani (Díky tobě, mami, jsem nad umolousanou musli tyčinkou od ČSA k snídani jen ohrnula nos : ) ).
Let do Amsterdamu je plný Vietnamců, asi nějaká promo akce směr Hanoj. Utěšuji se, že následující 12 hodinový let velkým letadlem bude narozdíl od loňské cesty těsně před Silvestrem určitě volnější s příležitostí protáhnout tlapky. Z tohoto omylu mě rychle vyvede pohled na prostranství před bránou G5, do posledního místečka obsazeného Číňany. Dochází mi, že rozhodnutí zvolit pro cestu do cílové destinace let přes Čínu v týdnu, kdy se slaví jejich Nový rok, mne dostalo do lautr stejné situace. A taky, že jo. Letadlo je beznadějně plné. Ale když jsem zvládla cestu autobusem z Panama City do San José, takováhle prkotina mi náladu nepokazí.
V Amsterdamu se ke mě přidává Salvatore. Cestování na vlastní pěst má spoustu výhod, ale když se mi před časem ozval Salvatore, že se chystá navštívit na Filipínách své přátele a jestli se nechci přidat, neváhala jsem ani minutu. Bára říká, že Salvatore je totální exot a na tomto výroku je dost pravdy. Ale my si skvěle rozumíme (což asi vypovídá něco i o mně). Čas od času se někde sejdeme, on funguje jako hlavní stratég, rozhoduje zda dnes přijde na řadu návštěva muzea, koncertu, výlet na ovčí farmu či budeme jen špehovat v parku slavíka a obědvat u některých z jeho milionu přátel. Já jsem zas přes operační management, tedy zjišťuji otvírací doby, trasy a dopravní možnosti, kupuji přes internet jízdenky a naviguji. Oba jako introverti nemáme problém delší dobu mlčet bez toho, aby nám to přišlo trapné a tak jsme v sobě našli v našem singl životním období ideální cestovní partnery.
Let s Čínskými aerolinkami je trochu únavný, ale nic, co by se nedalo přežít (a ne, Baruš, nepadali jsme : )). Po dvanácti hodinách konečně přistáváme v Číně a já poprvé v životě vstupuji na Asijský kontinent. Máme tu jen necelé dvě hodiny do dalšího přestupu a tak se vzrušeně snažím posbírat co nejvíc dojmů. Krámky se suvenýry na letišti přesně naplňují mé očekávání. Regály plné sošek budhů, zlatých kočiček mávajících neúnavně tlapkou, šaty hrající všemi barvami, nejraději červené, konvičky na čaj a miliony dalších tretek. V prvním obchodě vše hltám nadšeně jak malé dítě, nějak mám pocit že v tomto prostředí je všechno najednou mnohem hezčí než na pražském tržišti. Ale v souladu s Asijskou zálibou v kopiích je jeden obchod jako druhý a tak se po návštěvě třetího rychle nabažím a mohu tedy v klidu nasednout do posledního letadla směr Manila.
V odbavovací čínské letištní hale zrovna běží na televizoru reklama na Škodovku.
Na letišti se setkáváme s Natalem, který pár minut po nás přilétá z Las Vegas. Oznamuje mi, že Marie, jeho filipínská přítelkyně si pobyt v US rozhodla prodloužit a zůstává tam u příbuzných až do dubna. To mne mrzí, posledně jsme si celkem padly do oka a já se těšila, že mne tu seznámí se vším svým početným příbuzenstvem a zasvětí do života domorodců.
Venku je 30C, ale blázniví Filipínci milují AC stejně jak v Latinské Americe, takže v letištní hale navlékám svetr a kolem krku motám šálu. Proč proboha? To musí být určitě nějaký geniální strategie výrobců teplého oblečení, díky níž dělají business i v těchto regionech. Bereme taxi a vyrážíme směr Natalův domov.
